Manželka mého bratra řekla: „Rozhodli jsme se pronajmout náš byt, abychom si našetřili na dovolenou, takže teď budeme bydlet tady.“

Dobré zprávy

Moje maminka má chalupu na okraji města. Každé léto, vždy z jejího popudu, tam společně vyrážíme: opravujeme, okopáváme zahrádku. Nedávno tam manžel postavil bazén. Nechybí ani altánek. Od chvíle, kdy se můj bratr oženil, už tam nebyl. Jeho žena byla proti. Tak to šikovně zařídila Eva, bratrova manželka od té doby má svojí rodinu, svoje zájmy, a naši společnou chalupu už nestaví na první místo. Pokud bude potřeba něco udělat, maminka si má najmout dělníky.

Maminka se na ni nezlobí, snaží se jí pochopit. Tentokrát ale byla maminka tou prací tolik vyčerpaná, že v létě na chalupu ani nezajela. Nemohla, ale pořád měla starosti o pozemek, protože se o něj nikdo nestaral.

Navrhla bratrovi, ať zasadí alespoň pár rostlin, ale Eva ho přesvědčila a on nechtěl. Já s manželem jsme si řekli, že by bylo fajn se nadechnout čerstvého vzduchu. Na venkov můžeme jezdit klidně každý víkend a mamka bude mít klidnější hlavu.

Koupili jsme sazenice, upravili půdu, obnovili záhonky, postarali se o skleník. V neděli jsme odpočívali. Vše jsme dělali přesně podle maminčiných pokynů.

Minulý víkend jsme s manželem byli u jeho rodičů, takže na chalupě nikdo nebyl. Ale jak jsme zjistili, bratr s Evou tam byli.

Když jsme dorazili další sobotu, čekalo mě překvapení. Někdo tam bydlel! Zaklepal jsem na dveře, ale nikdo neotevřel. Eva se podívala oknem a řekla:

Rozhodli jsme se pronajmout náš byt, abychom si ušetřili na dovolenou, a budeme zatím bydlet tady. Takže se sem nevcpávejte, jsme tu sami, vás jsme nezvali.

Maminka to ví? zeptal jsem se. Samozřejmě! Jak myslíš, že máme klíče? odpověděla Eva.

Zavolal jsem mamince. Ano, dala jsem klíče tvému bratrovi, říkal, že vám přijede pomoct. Mamko, oni tu bydlí, nepomáhají nám. Eva nic nedělá a dovnitř nás nepustí, vyprávěl jsem jí.

Jak jako bydlí? divila se mamka. Tak prostě bydlí. Pronajali svůj byt a šetří na dovolenou. Sami se nastěhovali do chalupy, řekl jsem.

Dobře, jestli budou o zahradu pečovat zalévat, plít nech je být. Jestli ne, vykopni je, ať tu neškudlí. Jsou tak mazaní, přijdou na podzim pro jablka a brambory, aniž by hnuli prstem! Řekni jim, že je teď řada na nich, aby se o chalupu starali, rozhodla mamka. Znovu jsem zaklepal na dveře. Co je? vykřikla naštvaně Eva. Řekl jsem jí, co mamka stanovila. Eva vztekle odsekla, že tu nic dělat nebude: Mám objednanou manikúru! A co jsem já vaše služka? A když tady něco vypěstuju, proč myslíš, že se podělím? Pokud něco chceš, kup si to! Tady bude všechno naše.

Došlo mi, že je musím vyhodit. Naposlouchali mě, takže mamka musela zasáhnout osobně a nařídila jim odejít. Kam máme jít? Vždyť v našem bytě bydlet nemůžeme! rozčílil se bratr. Vrátit peníze nájemníkům, navrhl jsem.

To nejde. Utratil jsem je za naušnice pro Evu, řekl bratr. Do zastavárny je dát nemá cenu, nedostaneme za ně ani polovinu ceny. Co teď? Prostě není to můj problém. Měl bys aspoň mamku předem informovat. Bez jejího svolení je to od vás dost drzé.

Eva i bratr nakonec zamířili k Evě domů, cestou mi nadávali. Už nikdy sem nevkročíme! Dělejte si tu, co chcete!

Ale něco mi říká, že se na podzim objeví zpátky s pytli pro jablka a brambory…

Rate article
Add a comment