Jsem velmi aktivní žena. I když mám šedesát pět let, stále zvládám navštěvovat podivná místa a potkávat neobyčejné lidi, kteří se proměňují ve zvláštních krajinách snu. Vzpomínám na svou mládí s úsměvem i smutkem tehdy stačilo málo, abyste se ocitli na dovolené kdekoliv jste chtěli! Mohli jste jezdit k Lipnu, stanovat s přáteli v lesích Beskyd, plout na lodi po Vltavě pod těžkými oblaky, a to všechno za pár korun českých.
Teď je všechno jako ozvěna v minulosti, která se vynořuje někdy ve snu.
Vždy mě těšilo setkávání s lidmi u jezera, v divadle, na rozhraní podivných událostí. Někteří z mých známých se vynořovali i po letech nečekaně, jako by nikdy nezmizeli.
Jednou, v noci podezřele klidné, jsme s manželem dostali telegram jeho slova byla zmáčknutá jako kapka inkoustu na bílém papíře. Nechápali jsme, kdo ho mohl poslat. Ovšem kolem čtvrté ráno se ozval zvonek na dveřích a už jsme byli v pasti. Otevřela jsem, jako bych byla na pokraji jiného snu, a u dveří stáli: Šárka, dvě podivně rozesmáté dívky, jejich babička a muž se smutnýma očima. Za nimi ležela hromada chaoticky rozložených věcí kufry, polštáře, koš plný jablek a skládací židle. Já i můj muž jsme jako zkamenělí zůstali stát. Nakonec jsme je svým rozumem, který se v tom okamžiku rozplynul, pozvali dovnitř.
Šárka mě hned oslovila: Proč jste od nás neodjeli? Poslala jsem vám přece telegram! Taxi je drahé, stálo nás přes tři stovky, a vy jste tu doma, to je jasné! Omluvila jsem se, že jsme netušili, kdo telegram poslal. Šárka jen pokrčila rameny: Měla jsem vaši adresu, proto jsme tady. Myslela jsem, že si budeme psát dopisy nebo tak něco… A pak mi vyprávěla o jedné z dívek letos dokončila gymnázium a rozhodla se studovat na Karlově univerzitě. Celá rodina přijela, aby ji podpořila, jako lesklé listy na podzimním stromě.
Budeme u tebe bydlet! Nemáme na nájem, ale vaše byt je blízko centra! ozývalo se ze všech koutů.
Byla jsem šokovaná nejsme přeci vůbec příbuzní. Proč by měli zůstat u nás? Musela jsem vařit třikrát denně, jejich zásoby byly jen suroviny, které nikdo neuměl použít. Všichni čekali, že je obsloužím.
Po třech dnech, kdy se kuchyně proměnila ve zvláštní místo chaosu, jsem to nevydržela a řekla Šárce a její rodině, ať se odstěhují kamkoli. Strhla se scéna plná křiku, praskání hrnců a hysterických vzlyků. Šárka začala rozbíjet skleničky a křičet tak, že se ve vzduchu roztékala ozvěna jako mlha.
Nechápala jsem její chování bylo to jako v nočním snu. Nakonec odešli. A když jsem se dívala na byt, několik věcí zmizelo: župan, pár ručníků, a jakýsi zázrak dokonce i velký hrnec zelná polévka byl pryč. Neumím si představit, jak se jim podařilo ten hrnec vynést, ale prostě zmizel, vypařil se jako sen za ranním světlem.