To nejdůležitější: Lery se náhle zvedla teplota na 40,5 °C a dostala křeče – Irina panika, zoufalý b…

Dobré zprávy

To nejdůležitější
Teplota u Terezy vystoupala během chvilky. Teploměr ukazuje 40,5 °C a téměř okamžitě se dostavují křeče. Tělo holčičky se napíná tak prudce, až Eva na okamžik strne v šoku a pak se třesoucím hlasem vrhá k dceři.
Tereza začíná chrčet, z úst jí jde pěna a dech se jí láme, jako by ji něco dusilo uvnitř.
Eva se snaží otevřít její ústa prsty jí kloužou, neposlouchají, ale nakonec se jí to podaří. Holčička najednou ochabne a upadá do bezvědomí. Uběhne pět, možná deset minut kdo by to v tu chvíli dokázal říct? Čas neplyne v sekundách, ale v úderech Evina srdce, které se ozývá v jejích spáncích.
Eva hlídá, aby jazyk Tereze nezakrýval cesty dýchací, podpírá její hlavičku, když ji svírají křeče horší než zásah elektřinou.
Nevnímá nic jiného než jedinou věc: Tereza musí znovu dýchat. Tereza se musí vrátit.
Křičí na kuchyň, na zdi, do prázdna a do nebe. Volá číslo 155 a zoufale opakuje jméno Tereza, jako by mohla své dítě udržet při životě samotným hlasem.
Volá Radkovi, pláče, škytá a ze sebe jen těžce dostane:
Tereza Tereza málem umřela
Ale v telefonu Radek slyší něco jiného krátké, děsivé slovo: umřela.
Chytá se za srdce, bolest je ostrá, jako by mu do hrudi vrazili rozpálený nůž. Nohy povolují a pomalu, téměř neslyšně sklouzává z křesla na podlahu jako člověk, kterému z těla odešlo všechno síla, myšlenky, budoucnost…
Někdo ho chce zvednout, podpírá ho pod lokty, ale tělo ho neposlouchá. Někdo přináší kapky, někdo vodu, někdo ho hladí po zádech všichni říkají něco uklidňujícího, ale slova se rozbíjejí o jeho zoufalství jako vlny o starý most.
Radek se nedokáže sebrat. Prsty se mu třesou, sklenička drnčí o zuby a z hrdla mu vychází jen roztříštěné slabiky, jako ze zhrouceného stroje:
Um umr la Te-re-za umřela
Rty zbělají, dech se zadrhává, ruce jsou cizí.
Šéf Stanislav, bez váhání, zvedá Radka pod paží a skoro ho táhne do svého velkého passatu. Dveře bouchnou tak silně, že se to rozlehne až v kostech.
Kam? Kam mám jet? křičí mu do tváře, snaží se Radka probrat z otupělosti.
Ten sedí, jako by byl oslepený, oči doširoka otevřené a nechápavé. Sekundy nemrká, jako by uvízl ve zlém snu.
Dětská… městská nemocnice konečně Radek vydechne, každý slabika mu trhá hrdlo bolestí a děsem.
Nemocnice je daleko až příliš daleko pro člověka, který právě slyšel nejhorší slovo v životě.
Stanislav šlape na plyn, passat skáče pruh od pruhu, semafory splývají v nesmyslná světýlka. Červená, zelená teď je to jedno!
Jednou je na křižovatce vynese tak prudce, že černé SUV před nimi vyskočí z ničeho nic.
Od nárazu je dělí centimetry. Stanislav stáčí volant, auto se otáčí bokem, pneumatiky skřípou a z pod brzd srší jiskry.
Druhé auto prosviští kolem a ve vzduchu je cítit spálená guma smrt právě minula, skoro jako by se otřela o dveře.
Radek to nevnímá.
Slzy mu stékají po tvářích, schoulí se, tiskne pěsti ke rtům, aby se nerozplakal naplno.
A pak záblesk v hlavě. Jako kdyby někdo na moment pustil paměťový film.
Tereze jsou tři roky. Má těžkou angínu, teploměr ukazuje čísla, ze kterých i dospělému tuhne krev v žilách. Rychlá dává injekci, doporučuje čípky.
Malá Terezka v pyžamku s králíčky stojí na posteli, celá rozpálená a uplakaná. Eva ji už půl hodiny přemlouvá. Tereza vzlyká, tře si oči a nakonec smutně řekne:
Tak jo, dej to jen to nezapaluj!
Tehdy se Radek málem složil smíchem na zem. Byli před pár dny v kostele a ona si zapamatovala, že v kostele se svíčky zapalují.
Stanislav vyjíždí autem na třídu lemovanou světly, studenou jako čepel nože.
A vzpomínka bouchá dalším obrazem.
O pár týdnů později leze Terezka po obřím šatníku. Malá opička šikovná a neposedná. Vylezla málem ke stropu a vítězoslavně piští.
Za chvíli se skříň naklání pomalu, děsivě, neodvratně. Rána. Tíha šatní skříně letí k zemi. Eva křičí, Radek skáče dopředu, ale je pozdě. Rachot roztrhne pokoj.
Tereza přežije, modřiny, slzy, šok a obrovká čokoláda, kterou se ji snaží utišit.
Jakmile Terezka zahledí čokoládu, hned přestane plakat, utře nosík a zeptá se:
Můžu rovnou dvě?
U ní je čokoláda tlačítko štěstí.
Radek tehdy pomyslel, že kdyby v českých nemocnicích dávali místo prášků čokolády, lidstvo už by dávno dožilo věčnosti.
A pak
Ticho v bytě, večer a lampa tiše svítí v koutě.
Eva povídá:
Zítra půjdeme do kostela. Zapálíme svíčku za zdraví.
A Tereza, vážná jako nikdy, se zeptá:
Jako do zadku, nebo co?
Eva si zakryje tvář rukama a Tereza na ně kouká s výrazem: No tak se rozhodněte, proč se smějete.
A právě tohle legrační přeřeknutí teď Radka bodá do srdce v autě.
Protože právě v těch jejích malých blbůstkách dřímal život.
Její život.
Šéf nakonec Radka doveze až k nemocnici. Přijíždějí prudce, jako by se auto bálo zdržet o vteřinu navíc.
– Terezka žije, – je první, co Radek slyší. – Ihned ji vezli na ARO, už několik hodin od doktorů žádné zprávy.
Evě dovolili jít k ní. Radkovi zůstává jen čekat a modlit se

Byla jedna v noci čas, kdy se svět najednou zastaví a je nekonečně sám. Radek zvedne hlavu a očima hledá okno ve druhém patře, kde jeho holčička bojuje o život.
Za oknem, jak v děsivém filmu, se objeví Eva. Stojí bez hnutí, ruce u těla, pohled skrz sklo zamířený přímo na Radka. Ani gesto, ani nádech, ani pokus vzít telefon.
Radek mává, jako by tím mohl odstrčit strach. Volá jí nezvedá to. Jen hledí, jako stín, přízrak lásky, který se bojí zmizet, když se pohne.
A najednou mobil krátce ostře zazvoní.
Zazní pouze:
Pojďte.
A hovor je utnut.
Děs se kolem něj rozprostřel hustě, až se vzduch zdá hutný jako sirup. Snaží se vstát nohy neposlouchají. Tělo ho zrazuje, jako by ho země chtěla nepustit dovnitř, aby neslyšel to nejhorší.
V hlavě ví, že musí jít, ale strach ho ochromuje.
V té chvíli vychází ze dveří mladá sestřička. Vypadá vyčerpaně, tichá, v sešlapaných crocsech. Blíží se k němu.
Radek na ni zírá a uvnitř vše padá.
Konec. Teď to řekne.
Sestřička přijde blíž, trochu se skloní a řekne klidným, pevným hlasem a přesto to zní jako rozsudek, jen laskavý:
Bude žít. Krize je za námi…
Svět se otočí.
Rty se mu začnou třást, propadá se do sebe, jako by mu tělo nepatřilo. Snaží se alespoň něco říct, aspoň děkuji, aspoň Bože, aspoň správně vydechnout. Místo toho mu jen cukají koutky a rukama třese, po tvářích mu stékají žhavé, živé slzy.

Po té noci přestala pro Radka spousta věcí mít smysl.
Teď už se nebál ztratit práci. Nebál se působit směšně, bezradně, roztřeseně.
Jediné, co ho opravdu drželo byla vzpomínka na tu noc. Na to, jak se život může zlomit v jediné vteřině. Jak snadno zmizí člověk, pro kterého by dokázal převrátit svět…
Všechno ostatní ztratilo váhu.
Jako by svět “před” a svět “po” dělila tenká čára strachu.
Všechny ostatní obavy se rozplynuly, jako hluk ustupující opravdovému tichu.

Rate article
Add a comment