Děje se to právě teď, zima, před rokem a půl, když měl můj syn pět měsíců. Bratr mého manžela, Tomáš, se mě tehdy zeptal, jestli on a jeho přítelkyně Karolína mohou zůstat u nás v Praze týden. Jak bych mohla odmítnout? Nadšená jsem ale rozhodně nebyla naše miminko se právě narodilo, nespím, nejím, nemám čas na nic a rodina neustále něco potřebuje. Ale říkala jsem si, aspoň mi pomůžou, třeba si trochu odpočinu a budu mít někoho, s kým si popovídám u čaje.
Přijeli na návštěvu úplně s prázdnou, ani malého chrastítka pro miminko. Sama mám zásadu když jdu na návštěvu, kde je dítě, nikdy nejdu s prázdnou, tak mě rodiče vychovali, ale tady jsem si řekla, že možná je situace jiná.
Říkali, že mají nějaké vyřizování, ale přesně mi to nevysvětlili.
Byla jsem vzorná hostitelka vařila jsem, uklízela a poznávala je. Všechno působilo v pořádku, jenže za těch pár dní, co byli u nás, se Karolína ani jednou nenabídla, že mi pomůže s vařením, úklidem ani s dítětem, když jsem měla plné ruce práce.
Karolína odcházela ráno pryč, že musí něco zařídit, Tomáš spal klidně do oběda, manžel byl v práci a já běhala po bytě s miminkem na ruce. Karolína se odpoledne vrátila, natáhla se na gauč, odpočívala nebo se dívala na televizi až do večera.
Já mezi tím s malým na ruce vytírala podlahu venku je zima, břečka, neustále se někdo vrací a nosí dovnitř špínu, vařím, krmím a koupám mimino.
Třetí den už mi došla trpělivost. Řekla jsem manželovi, co mě trápí, on jen pokrčil rameny prý se chlapi do ženských hádek míchat nemají. Čtvrtý den přišel z práce, ti dva se sebrali a šli do kina.
My jsme spolu rychle uvařili, navečeřeli se a sotva jsme sklidili, přišli zpátky. Přinesli plno piva, nějaké brambůrky, ale samozřejmě nic pro kojící matku ani obyčejný koláček.
Šťastný páreček se navečeřel, sbalil a zas vyrazil na film, přitom zavolali manželovi, že by mohl jít s nimi. Mě to zabolelo a tak jsem Karolínu vzala bokem a řekla jí:
Promiň, ale nemohla bys mi aspoň jednou trošku pomoct? Mám doma miminko, jsem vyčerpaná. Mohla bys třeba jen oloupat brambory na polévku nebo se aspoň zeptat, jestli něco nepotřebuju.
Na to mi povídá: Chceš mě trestat? To snad ne! Já jsem taky úplně vyřízená! (Z čeho asi, z gauče?) Odpověděla jsem: Ale tohle je náš byt, já jsem tu doma, ne ty. Ty jsi host.
Karolína pak vybuchla: Já tohle poslouchat nebudu! A tak jsem jí naposled řekla: Víš co, Karolíno, sbal si věci a odejdi.
Sbalili se a odešli. Ještě dlouho jsem pak kvůli tomu brečela a cítila křivdu.
Co myslíte, je normální, že se takhle hosté chovají?