Chystáš se něco říct? – zeptala se, když stála v mojí kuchyni

Dobré zprávy

Stalo se to asi před rokem a půl, uprostřed zimy, když můj syn František měl pět měsíců. Švagr Ondřej se mě zeptal, jestli by mohl s přítelkyní Zdeňkou bydlet týden u nás v Praze. Jak by člověk mohl odmítnout? Upřímně, nebyla jsem z toho vůbec nadšená naše miminko bylo úplně čerstvé, nespím, nejím, na nic není čas, a ještě do toho příbuzní, kteří vám nedají pokoj. Ale říkala jsem si, je to těžké, aspoň mi třeba pomůžou, budu si moct na chvilku oddychnout, nebude mi tak smutno a možná si v klidu vypiju čaj.

Přijeli s prázdnýma rukama a plánovali u nás zůstat celý týden, ani malý chrastítko pro Františka nepřinesli. Mám pro sebe takové pravidlo když jdu někam, kde je malé dítě, nikdy nepřicházím s prázdnou, tak jsem byla vychovaná. Ale tady to zřejmě bylo jiné.

Dorazili pod záminkou nějakých povinností, vlastně ani neřekli přesně jakých.

Byla jsem snaživá hospodyňka, vařila jsem, uklízela, snažila jsem se je poznat. Zpočátku se zdálo, že je všechno v pořádku, ale za ty dny, co byli u nás, se ani jednou nenabídla, že mi pomůže s vařením, úklidem, nebo pohlídá malého Františka, když jsem pobíhala po bytě.

Zdeňka každé ráno někam odcházela za pochůzkami, Ondřej spal klidně do oběda, můj muž Karel byl v práci a já se honila po bytě s dítětem. Když se vracela, lilkově uvízla v pohovce a až do večera se nehnula, relaxovala u televize, jako by jí patřila celá Praha.

Já mezitím s Františkem v náručí, mopem v ruce, protože venku byla pražská zima, břečka, špína, pořád někdo v botách, podlaha šedá, jídlo bylo potřeba uvařit, dítě nakrmit, osprchovat, přebalit.

Ve třetí den jsem toho měla dost. Řekla jsem své výtky Karlovi jen pokrčil rameny, že prý se muž do ženských sporů nemíchá. Čtvrtý den přišel Karel z práce a ti dva šťastlivci vyrazili do kina.

Ve čtyřech rukách jsme s Karlem rychle dochystali večeři, najedli jsme se a akorát co jsme dopili poslední hlt čaje, dorazili oni s taškama plnýma piva, chipsů, rohlíků, ale samozřejmě, pro kojící matku ani sušenku…

Vesele pojedli, lehli si k filmu a zavolali Karlovi, ať jde taky. Cítila jsem se přehlížená a tak jsem si Zdeňku vzala stranou a s klidem jsem jí řekla:

Promiň, ale mohla bys mi alespoň jednou s něčím pomoct? Mám malé dítě, jsem unavená. Když už nic, tak aspoň oloupej brambory na polévku, nebo nabídni pomoc.

Ty mě budeš trestat? To nemyslím, že je správné! I já jsem unavená! (Z pohovky snad?)

Prosím tě, jsi v mém bytě, nejsem tvoje hostitelka, ty jsi teď hostem mým.

To nehodlám poslouchat!

Víš co, milá Zdeňko, zbalte si věci a běžte!

Sbalili si kufříky a odešli do noci. Dlouho potom jsem tiše plakala do polštáře.

Co si myslíte, je normální se takto chovat?

Rate article
Add a comment