Pane Františku, zase jste zaspal! hlas řidiče autobusu je přívětivý, ale je v něm cítit lehké pokárání. Už potřetí tento týden běžíte za autobusem, jak o závod.
Důchodce v pomačkané bundě ztěžka oddychuje a drží se madla. Šedivé vlasy rozcuchané, brýle sklouzly na špičku nosu.
Omlouvám se, Petře popadne dech a vytahuje z kapsy pomačkané stokoruny. Hodinky mě asi zlobí. Nebo už já pomalu taky
Petr Dvořák řidič autobusů už dvacet let, něco přes čtyřicet pět, snědý od ježdění po lince. Zná většinu cestujících od pohledu. Tohoto pána si zapamatoval zvlášť vždycky slušný, tichý, každý den jezdí přesně ve stejnou hodinu.
Ale jděte, pojďte dál. Kam to bude dneska?
Na hřbitov, jako obvykle.
Autobus se rozjíždí. František Novotný si sedne na své oblíbené místo třetí řada u okna. V rukou má omšelou plastovou tašku s nějakými potřebami.
Moc lidí nejede je všední ráno. Pár studentek si povídá, pán v saku zírá do mobilu. Obyčejné ráno.
A pane Františku, Petr na něj mrkne přes zpětné zrcátko, jezdíte tam každý den? Není to náročné?
Kam bych chodil jinam, odpoví tiše starý pán a dívá se z okna. Manželka je tam už rok a půl. Sliboval jsem tehdy, že přijdu každý den.
Petrovi v hrudi trochu zatrne. I on je ženatý, na svou ženu nedá dopustit. Nedokáže si představit
Je to daleko od domu?
Kdepak, autobusem tak půl hodiny. Pěšky bych to měl na hodinu, nohy už neslouží. A na autobus mi z důchodu ještě zbývá.
Týdny plynou. František Novotný je stálým cestujícím ranního spoje. Petr si zvyká, spíš se už těší na jeho pravidelné dobré ráno. Když starý pan někdy nestíhá, Petr záměrně pár minut počká.
Nemusíte na mě čekat, řekne mu jednou František, když si všimne, že ho Petr vyhlížel. Jízdní řád je jízdní řád.
Ale jděte, dvě minuty nic nezmění, mávne rukou Petr.
Jednoho rána František Novotný nepřijde. Petr čeká možná běží později. Ale neukáže se ani ten den, ani další. Ani za tři dny.
Hele, nevíš co je s tím pánem, co jezdil denně na hřbitov? zeptá se Petr průvodčí Aleny Machové. Už jsem ho dlouho neviděl, nezmarodil?
Těžko říct, pokrčí rameny Alena. Možná přijela rodina, nebo se stalo něco jiného
Ale Petr to nemůže dostat z hlavy. Zvykl si na jeho tiché děkuji při výstupu, na tu jeho smutnou, ale vřelou úsměv.
Týden uplyne. Po panu Novotném ani vidu. Petr nevydrží a během polední pauzy jede na konečnou zastávku, tam kde je hřbitov.
Promiňte, obrátí se na ženu u vchodu, chodil sem starší pán, František Novotný Šedivé vlasy, brýle, vždycky s něčím v igelitce. Neviděla jste ho poslední dobou?
Ale jistě, samozřejmě. Chodil sem denně za manželkou, žena oživí pohled.
Ale už dlouho tu není?
Už týden nepřišel.
Asi onemocněl, co?
Těžko říct Někdy mi říkal, že bydlí kousek odsud. Ulice Zahradní, číslo 13. Proč se ptáte?
Jsem řidič autobusu, vozil jsem ho každý den.
Zahradní 13. Stará panelová pětietáž, omšelá fasáda. Petr jde do druhého patra, zvoní na první dveře.
Otevře muž kolem padesátky, zamračený.
Koho hledáte?
Františka Novotného. Jsem řidič autobusu, jezdil se mnou každý ráno
Jo, děda z dvanáctky, soused povolí ve výrazu. Je v nemocnici. Odvezli ho před týdnem, měl mrtvici.
Petrovi srdce spadne někam do žaludku.
Ve které nemocnici?
Ve fakultní na Karlově náměstí. Prý to bylo ze začátku vážný, ale už je na tom lépe.
Večer po směně Petr zamíří do nemocnice. Najde správné oddělení, ptá se sestřičky.
František Novotný? Máme ho tady. A vy jste kdo?
Známý trochu tápe, jak to vysvětlit.
Je na pokoji číslo šest. Je ale ještě slabý, moc ho neunavujte.
Pan Novotný leží u okna, bledý, ale při vědomí. Nejprve Petra nepozná, pak se mu v očích objeví překvapení.
Petře? To jste vy? Jak jste mě našel?
Ale sháněl jsem vás. Když jste se neukázal, začal jsem mít starosti, rozpačitě se usměje řidič a položí na stoleček tašku s ovocem.
Vy jste kvůli mně přišel? v očích starého pána se zaleskne vlhko. Já jsem tu jen tak
Ale prosím vás, jste můj pravidelný pasažér. Zvykl jsem si na vás, čekávám vás každé ráno.
František jen mlčky kouká do stropu.
A na hřbitově nebyl jsem už deset dní, zašeptá Poprvé po roce a půl. Porušil jsem slib
Ale kdepak, Františku. Vaše žena by to pochopila. Nemoc je nemoc.
Nevím zavrtí pan Novotný hlavou. Každý den jsem jí povídal, co je nového, jaké je počasí Teď tu jen ležím a ona tam na mě čeká
Petr vidí, jak ho to trápí, a najednou se rozhodne.
A co kdybych tam zašel já? K vaší ženě. Řeknu jí, že jste v nemocnici, že se budete brzo uzdravovat
František se na něj nejistě dívá v očích nedůvěra i naděje zároveň.
Šel byste? Pro cizího člověka?
Ale kdepak cizí. Denně se potkáváme už rok a půl. Jste mi blíž, než leckterý příbuzný, mávne Petr.
Druhý den, v sobotu, se Petr vydává na hřbitov. Najde hrob na náhrobku fotka usměvavé ženy s laskavýma očima. Novotná Ludmila. 19512024.
Nejdřív je rozpačitý, ale pak mu slova jdou sama.
Dobrý den, paní Ludmilo. Já jsem Petr, řídím autobus. Váš manžel je můj pravidelný cestující. Teď je v nemocnici, ale dává se dohromady. Posílá, že vás miluje a brzy zase přijde
Ještě chvíli povídá o tom, jaký je František člověk, jak mu chybíte, jak věrný manžel to je. Připadá si trochu hloupě, ale stejně má pocit, že dělá správnou věc.
V nemocnici pak zastihne Františka nad šálkem čaje. Už vypadá mnohem líp, barva ve tváři je lepší.
Byl jsem tam, řekne Petr prostě. Vyřídil jsem co jste si přál.
A jak jak to tam vypadá? hlas se mu chvěje.
Všechno v pořádku. Někdo tam zrovna přinesl čerstvé květiny, asi rodina z okolních hrobů. Hrob je čistý, upravený. Myslím, že vaše žena čeká, až zase přijdete.
Pan Novotný pevně zavře oči, po tvářích mu tečou slzy.
Děkuju vám, Petře. Mladý pane, děkuju
Za dva týdny ho z nemocnice propustí. Petr na něj čeká před vchodem a odveze ho až domů.
Tak zítra zase ve stejný čas? ptá se, když František vystupuje.
Samozřejmě. V osm ráno jako vždy, přikývne starý pán.
A opravdu druhý den už je zase na svém místě v autobuse. Tentokrát je ale mezi Petrem a Františkem něco jiného. Už to nejsou jen řidič a cestující je v tom něco víc.
Víte co, pane Františku, jednou mu Petr navrhne, co kdybych vás o víkendu vozil autem? Ne jako práci, jen tak. Auto mám a nebude mi to vadit.
Ale kdepak, proč byste
Protože už jsem si na vás zvykl. A manželka mi říká: Když je to tak fajn člověk, pomož.
A tak to zůstalo. Ve všední dny jezdí autobusem, o víkendu ho Petr nabere osobně autem a zaveze na hřbitov. Občas vezme ženu Martinu, všichni se seznámili a spřátelili.
Víš, řekne večer Petr doma, já si vždycky myslel, že tahle práce je hlavně rozvrh, autobus, jízda Ale každý člověk v sedačce má svůj vlastní život, svůj vlastní příběh.
Máš pravdu, přikývne Martina. Je dobře, že sis toho všiml.
A František jim jednou řekne:
Když mi Ludmilka odešla, myslel jsem, že už život skončil. Že už nejsem k ničemu. Ale zjišťuju každý není lhostejný. A to moc znamená.
***
A co si o tom myslíš ty stalo se ti někdy, že si obyčejní lidé navzájem udělali laskavost, která byla vlastně velká?