Jsi manželka, musíš vydržet – Po těchto slovech mé tchyně mi bylo ještě hůř.

Dobré zprávy

Když se v rodině koná svatba, jako by celé město vibrovalo zvláštním napětím. Všichni jsou unešení, všechno je v pohybu, srdce buší jako tramvaje brzdící v ranním šeru na Malostranském náměstí. Jakási tajemná radost a možná i závrať naplňuje každého v domě.

Ale lidé často vidí jen jednu stranu věci, jako když obdivují jen jednu fasádu na starém domě a ta druhá, za rohem, už je rozbitá od deště. Všechno přece má svou druhou, opomíjenou tvář.

Neříkám, že manželství je prokletí ale stejně jako některé ženy stále věří, že štěstí lze najít jen v tom, že se obléknou do bílého a vytvoří rodinu, spousta dívek jako by vůbec netušila, co takové soužití znamená. Je to jako když na podzim zamícháte karty a doufáte, že vytáhnete eso.

Hlavní plán je prostý: vdát se, a pak už se všechno nějak vyřeší.

Mohu vyprávět o vlastním snovém zážitku, trochu jako bych koukala skrz mlhu na hladinu Vltavy. Kdysi jsem byla přesvědčená, že když si vezmu pro sebe muže, kterého miluji, a narodí se nám dítě, bujará radost snad sama přiletí okénkem. Ale v mlžném prostoru mezi noci a ránem jsem pochopila, že manželství přináší nové a trochu podivné starosti.

Ještě jsme ani nezačali šetřit koruny na vlastní byt kdesi v Hostivaři, když jsem zjistila, že čekám dítě. Jenomže teď je dítě spíš otázkou souhry šťastných čísel ve sportce, tolik stojí plenky a lahvičky tisíce korun mizí jako světla na podzimní pouti.

Radovali jsme se, když jsem byla těhotná. Můj muž, Radim Vondrák, se snažil rozjet drobný podnik na pražském předměstí a já se propadala do bludiště rodičovské dovolené a nekonečného napětí, kdy výplata nestačí ani na rohlík s máslem. Úspory byly v nedohlednu. Mateřství na mě dopadlo jako těžká podzimní mlha. Syn Matouš byl neklidný, pořád kašlal, já byla bez spánku nervy jako dráty na tramvajové trati. Občas mě přepadla touha utéct po Karlově mostě někam do tmy. Není to pro každou ženu, být strážkyní rodinné pohody.

Ach, kéž bych si tohle všechno uvědomila dřív. Syn měl sotva dva roky, když Radim přišel o podnikání. Propadl se do tísnivého ticha, kde duní jen kroky po dlažbě a kde zdravý rozum podléhá pokušení domácí slivovice. Nezbylo mi nic jiného, než vzít život do vlastních rukou. Zapsala jsem Matouše do školky v Nuslích a našla si dvě práce na plný úvazek, abychom nějak přežili. Dřela jsem, zatímco Radim usínal v poledne, opilý vzpomínkami. Bylo to tak těžké, že mi často cukaly nervy, když jsem stála ve frontě na rohlíky. Vlastně bych to zvládla, kdybych byla sama peníze by byly, síly by vystačily, duše by byla klidnější.

Jednou večer jsem poprosila tchyni, paní Růženu Vondrákovou, ať promluví se svým synem a přivede ho k rozumu. V českých rodinách přece není obvyklé, aby chlap padl na dno a nechal rodinu na holičkách. Navíc jsem jí s tlukoucím srdcem svěřila, jak po nocích sotva zvládám držet pohromadě, že už se rozpadám na kousky jako listí na Vyšehradě.

Čekala jsem objetí, útěchu, slova jako čerstvé koláčky od babičky. Ale místo toho mě paní Růžena bodla slovy ostrými jako špendlíky: Kláro, není to jen tvoje trápení. Ale jsi žena, musíš vydržet, protože není dovoleno, aby byla žena slabá.

My ženy držíme rodinu pohromadě tak si raději skousni rty, když chceš křičet, a zavři oči, když se dereš do pláče. Přijmi, co ti osud nadělí, a nežeň si srdce do ouvej. Stěžovat si nic nezlepší!

Její věty mi projely srdcem jako ledový vítr přes Hradčany.

Je taky žena a sama má doma muže líného jako kocour na světlíku. Místo abychom si pomohly, řekla mi, ať dělám, jako by se nic nestalo a snáším dál. Jenže jak dlouho? Život máme jeden a chceme jej proplout v radosti a pohodě, ne se utápět v blátě zvyků a starostí. Žena si zaslouží být veselá a milovaná, ne jen lepidlem, co drží střepy pohromadě.

Rate article
Add a comment