Mnoho mladých snach v Česku trpí kvůli svým tchyním a ani si nemůžou postěžovat.
Blíží se naše první výročí svatby. Vztah s tchyní ještě není úplně srovnaný. Spíš se míjíme, rozhodně ale nemůžu říct, že bychom byli v pohodě. Všechno k dokonalosti má daleko.
Prosil jsem manželku, aby mi před svatbou představila svou maminku ona už tu mou dávno znala. Ale pořád to odkládala: jednou nebyl čas, jindy byla moje mamka zaneprázdněná, nebo přišlo něco dalšího do cesty. Říkala: času na seznámení budete mít spoustu později. Nakonec jsme se setkali až ve svatební den. Seznámení proběhlo vlažně: na moje upřímné, usměvavé dobré ráno! odpověděla tchyně sotva slyšitelným, odměřeným dobré ráno.
Přitom manželka mi vždycky tvrdila, že její maminka je báječná, všemu rozumí a do ničeho se neplete. Říkal jsem jí ale, že mám strach, aby nám do života nezačala zasahovat. Slyšel jsem už spoustu takových příběhů okolo sebe. Ujišťovala mě, že její maminka taková vůbec není. Prý vždycky říkávala, že si sama vybere, koho si vezme a založí s ním rodinu. Nikdy by jí prý její volbu nekritizovala ani jí nevykládala nějaké poučky o životě. Jenže pár dnů po svatbě se vrátila domů zamyšlená, popíjela v kuchyni čaj a tvářila se zaraženě. Zeptal jsem se, co ji trápí. Odpověď mě překvapila:
Myslím, že mojí mamince se asi nelíbíš.
Ukázalo se, že tchyni vadí, že si před použitím neumyju vajíčko jedlou sodou. Že nechávám nádobí ve dřezu, protože je to pohodlnější. Že houbičku na nádobí pokládám jen na dřez namísto na čistý talířek. Vývar vařím najednou, ne v několika vodách. A ještě spousta dalších věcí prý dělám špatně. Byl jsem v šoku.
Zeptal jsem se manželky:
A proč by jí vlastně nemělo něco vadit? Vždyť my máme svoji rodinu a ona s námi nebydlí.
Ale já jsem její dcera! Já jsem zvyklá žít takhle, tak to musíš dělat podle ní!
Nesouhlasil jsem, že moje kuchyně je prostě jiná než její. Koneckonců, je to náš domov a žít bychom v něm měli podle sebe.
Jenže manželka mi řekla, že teď budeme žít jinak a že bych si měl zvyknout na nový řád.
Nakonec jsme spolu čtyři měsíce vycházeli docela klidně. Při setkáních se tchyně usmívala a zdvořile se ptala, jak mi jde práce, jak to klape v manželství, co dělá její dcera v domácnosti. Když jsme si pořídili psa, během týdne a půl věděla polovina Plzně, že mu nevařím kosti a maso. Že jsem prý hlupák, když krmím psa syrovým. Chudák tchyně, jak prý zvládat takovou nezodpovědnou snachu! Úplně mě to položilo.
Do té doby jsem netušil, že jsem tak neschopný. Řekl jsem to manželce zjistil jsem to totiž od souseda, se kterým jsem ten den ráno venčil psa. Nelíbilo se mi slyšet takové věci od cizího člověka. Poprosil jsem ji, ať si o tom se svou mámou promluví, ale jen se tomu zasmála a poradila mi, ať to pustím z hlavy. No a teď je tchyně ještě naštvanější vždy, když ji pozdravím, odpoví jen suše dobrý den.
Podle manželky prý její maminku nerespektuji prý nechci přijmout jejich zvyky, nesnažím se jí zalíbit. Připadá mi, že jí už vlastně chybí… náš pes. Mimochodem, rodiče mé ženy k nám často chodili na čaj, aniž by nás předem upozornili.
A to nás čeká ještě větší zkouška musíme se na čas přestěhovat do jejich bytu. Nedovedu si představit, jak tam vydržím! Bojím se pomyslet, jak to bude, až budeme mít dítě. Jsem přesvědčený, že všichni sousedé budou vědět, jak malé přebaluji a čím ho krmím. Asi nezbude než se odstěhovat zase k mým rodičům. Silně pochybuji, že by mi tchyně dovolila v jejich domácnosti žít v klidu.