Tenhle příběh se odehrál v jedné české základce
Píšu vám pro pobavení i trochu pro zamyšlení jeden případ, co se stal v české základce v roce 1986. Byli toho tehdy svědky hlavně osmiletí caparti, kteří radši nikomu nic neřekli. Takže žádné drama, všichni mlčeli jako zařezaní. Dokonce i rodiče když na to přišlo, asi jen mlčky pokrčili rameny a šli večer do hospody na pivo. Všichni spokojení. Nikdo neřešil vůbec nic.
Já jsem se o tom dozvěděla až od té učitelky. Celý svůj život na to vzpomínala s pěkně těžkým svědomím a pocitem viny vůči jednomu žákovi, k němuž se zrovna nezachovala jako andělíček.
A upřímně byla to zapeklitá situace. O tom žádná. Sama dodnes nevím, co si o tom mám myslet.
Jsem zvědavá na vaše komentáře
Do okresního města tehdy dorazila mladá pančelka, právě po škole, a dostala přidělený první třídu. Slečna sama ještě poloviční dítě, bylo jí sotva dvaadvacet. Zkušenosti nula, jediné co chtěla: ukázat všem, že na to má. Ve škole i mezi lidmi.
Musím uznat, že Maruška Nováková (jak ji pojmenujme) se s tím prala fakt dobře. Měla štěstí, že k ní přišly děti z výběrové třídy (vedle byl experimentální jazykový ročník), takže jejich známky a chování byly pýchou školy. Všichni spokojení. Totalita, pohoda.
Ale 35 dětí ve třídě? To je vždy záruka, že aspoň pár z nich otestuje trpělivost učitele. A Maruška to měla dvojnásob, protože byla mladá a spíš vypadala jako starší sestra než autorita.
No, z větší části si s nimi poradila. Uměla si je získat, zapojit i největší šprýmaře do společných akcí. Všechny až na jednoho
Romanek byl dítě z rozpadlé rodiny. Maminka pracovala někde v Tesle, doma moc nebyla, bylo jí jedno hlavně, že má syn na stole krupicovou kaši a je alespoň trochu oblečený. Výsledek? Kluk vyrůstal jako dříví v lese. Nespolečenský, spíš zahořklý, s pořádnou dávkou čertoviny v krvi.
Maruška se snažila s ním najít řeč, zkoušela všechno možné marně. Romanek dělal všechno schválně na truc. Celou hodinu klidně zalezl pod lavici, ošklivil se ostatním capartům a dělal kašpara. Když mu někdo něco řekl, neopomněl odpovědět hezky v kousavých výrazech, ze kterých slušnější děti plakaly skoro ze zoufalství. Aby toho nebylo málo, kouřil v koutě na dvoře, i když i deváťáci si tohle netroufli.
Na všechny reagoval stejně: No a co s tím uděláš? Na holky sprosté výrazy, na ostatní ještě horší.
Ale jeho specialitou bylo plivání! Vážně, v celé třídě nebyl nikdo, kdo by od něj nedostal spršku slin aspoň jednou.
A ne že by se styděl! S rozkoší si nabrblal plnou pusu a pak s citem zamířil další oběť. Prostě humus.
Maruška to řešila pořád dokola domlouvání, vysvětlování, i hromování. Ale Romča svoje řemeslo piloval stále důkladněji.
Nakonec paní učitelka zajela za maminkou.
Paní, prosím vás, promluvte si s Romanem. On na mě vůbec nereaguje, plive po všech, jen co vkročí do třídy. Za chvíli budu na řadě i já!
Maminka přislíbila pomoc po svém doma vytáhla vařečku. Romanek přišel do školy zlitý jako borůvka a v očích měl pohled, po kterém byste radši přešli na druhý chodník.
Ale to ho na chvíli jen zbrzdilo. Po hodině zase plival, tentokrát už i po chodbách. Nejprve nenápadně, pak už okatě a ještě se tím bavil. Některé děti až brečely, když jim šlehnul do vlasů nebo na nos. Nikdo netušil, proč si dovoluje dokonce i na osmou či devátou třídu drobný klučina, úplně bez pudu sebezáchovy.
Starší žáci ho párkrát dohnali. Dostali ho do kouta, dostal pár za uši, trochu ho seřvali, po čase vždy pustili. On jim utekl, začal nadávat, jako by byl minimálně dědicem ostravského fotbalového kotle.
Brzy došla trpělivost všem to už byla třída v druháku. K mému zděšení zazářil na školní scéně v den, kdy plivl šťavnatě přímo na hlavu paní učitelce zeměpisu! A to z balkonu na schodech! Ta to ani nezaregistrovala, ale desáťáci ano a podali hříšníkovi ruku až do školního zdravotního střediska.
Slečno Nováková, tohle jednou špatně skončí, dí paní zdravotní sestra, když nám na ošetřovně pobledlý Roman zmizel ve dveřích, musíte s tím něco dělat.
Vyzkoušela jsem už všechno, vůbec nereaguje. Jen je každý den horší!
Sestra pokrčila rameny: Takové chlapce je třeba vzít po jejich. Oni pochopí jen svůj jazyk, víte, řekla zamyšleně.
Jako co? Mám mu taky plivnout do obličeje, aby pochopil? prskla Maruška.
Já nevím
A pak už každá šla svou cestou, ale ta myšlenka se Marušky držela jako klíště.
Po posledním průšvihu Romanek na chvíli zkrotnul, ale za týden opět začal s plivanci.
Jedné Aničce byl zrovna dneska svátek. Přinesla bonboniéru Orion, všechny nabídla, třída a paní učitelka jí poblahopřály. Roman ale nemohl zůstat pozadu: rovnou jí plivnul do obličeje. Dívka se samozřejmě rozplakala. Roman stál, tvářil se spokojeně, jako kdyby právě získal Nobelovku, a zkoušel pohledem vyprovokovat učitelku: No tak, co uděláš?
A tady už Maruška bouchla.
Přivolala Romana před tabuli, tiše se zamkla vnitřní klíčkem, pohledem přejela dětské tváře a pevným hlasem pravila:
Ať vstane každý, koho už někdy Roman oplivl.
Zvedli se všichni, až na dva (asi ještě nepřišli na řadu).
Říkali jsme mu, že je to odporné. On nás neposlouchá. Možná potřebuje větší názornost. Dneska máte ode mě výjimku. Jednou, jen teď jděte každý a plivněte si na Romana. Třeba konečně pochopí, jak je to hnusné. Myslím, že už fakt není jiná cesta.
Třída se zarazila, ale po chvíli se několik odvážných vydalo k Romanovi. On se vzpíral, chtěl utéct, ale dveře byly zamčené. Nakonec ho spolužáci natlačili do rohu k umyvadlu a začal rituál. Někteří plivli s viditelnou úlevou, jiní symbolicky, se studem. Ale vystřídali se tam skoro všichni nejdřív drsnější kluci, pak i opatrnější holčičky. Nikdo se nesmál. Neříkal ani slovo.
V celé třídě bylo slyšet jen, jak Romanek piští.
Když bylo po všem, sedl si na zem, ruce kolem hlavy, a odmítal se pohnout. Plakal, teď už doopravdy.
Maruška se rozhlédla po třídě. Ticho jako v hrobě.
Nevím, jak vám, ale mě je hrozně. Za sebe, za něj i za všechny.
Všichni sklopili oči.
Pamatujte si tenhle den. Nikdy víc neponižujte nikoho takovým způsobem. Vidíte, kam to může vést.
Odemkla třídu. Romanek zmizel pryč ještě na pokrčených kolenou.
Nemusím vám říkat, že tohle zůstane naším tajemstvím. To už snad víte.
Romanek až do konce vyučování nezmizel. Nepřišel ani druhý den.
Maruška sebrala odvahu, vydala se k nim domů. Počítala s hádkou, ale jeho matka o ničem nevěděla.
Je celý špatný, brečí a brečí, do školy nechce.
Mohla bych si s ním promluvit? zeptala se učitelka.
Máma ji pustila dál. Roman se schoval pod peřinu.
Maruška usedla na kraj postele.
Vím, že tě to mrzí. Myslíš si, že se ti budou všichni smát. Ale ty nejsi žádný zbabělec, že ne? Třeba se někdo posmívá, ale za týden se zapomene.
Roman mlčel jak hrob.
Chceš radši přejít do jiné třídy? Třeba tam budou rádi, když je budeš oplivávat
Roman vyskočil z pod peřiny, oči jako žárovky:
Já už nikdy nebudu plivat! Nepřevádějte mě!
Tak je to správné. Děti se ptají, jestli jsi v pořádku. Čekají tě.
Roman sklopil hlavu.
Maruška mu rozcuchala vlasy a mrkla: Tak zítra na viděnou!
Na viděnou zamumlal kluk.
Když se druhý den vrátil, dělali všichni, že se nic nestalo.
Od té doby už ve třídě nikdy nikdo nikoho neoplival.
Později všichni učitelé poznamenali, že tak stmelenej kolektiv dlouho nezažili.
Mají mezi sebou zvláštní spojení, říkali někteří.
Nene, to je ta společná temná minulost, utrousili jiní a mysleli si, jak jsou vtipní.
Maruška už nikdy nevystoupila s oficiálním projevem, protože přestoupila do jiného města a na té škole už ji nikdo neviděl.
Mnoho let ji ten moment pronásledoval, bála se, že na dětech napáchala víc škody než užitku.
Když mi to líčila, doporučila jsem jí: Vypátrej si, co teď dělá Roman. Možná budeš překvapena.
A ona to udělala.
Zjistila, že když byl Roman v šesté třídě, jeho máma si vzala za muže důstojníka v záloze, který trval na tom, aby šel kluk na vojenské gymnázium. Pomohl mu s přijímačkami.
Dnes je z někdejšího hromotluka čtyřicetipětiletý pan důstojník. Udržuje styk s mnoha spolužáky. Občas zavítá do města, kde prožil dětství.
A jedno si zapamatujte: na srazech třídy se o epizodě s plivanci nikdy nemluví. Ani v žertu.
Asi na to opravdu zapomněliNěkteré jizvy prostě nezmizí, ale rostou spolu s námi a časem nám ukážou, čeho jsme opravdu schopni. A Maruška, když dnes prochází kolem škol, už necítí tíhu viny; spíš se zamyslí, co by si vlastně přála: aby každé dítě jednou pochopilo, že i když jsme občas všichni trochu Romanek, nejdůležitější je nakonec odpustit druhým i sobě.
A možná, že i proto jsou srazy jejich třídy jiné než ostatní. V očích těch bývalých dětí nezáří jen úsměvy, ale i staré porozumění a když někdo prohodí, že jejich ročník nikdy nezapomene, zamrknou na sebe tiše se souhlasem, protože vědí, že opravdová síla se rodí právě tam, kde jsme si kdysi dovolili nebýt dokonalí.
A tak zůstávají příběhy, které se nevyprávějí. Ale v těch příbězích, co si neseme v sobě, je možná nejvíc lidskosti, jakou si můžeme vzájemně dát.