Tahle událost se odehrála v jedné české základní škole v roce 1986. Svědky byly samé osmileté děti a nikdo z nich nic dál neroznesl, takže se o tom nikdy nemluvilo. Dokonce i rodiče, kteří se o tom nejspíš později dozvěděli, nijak nezasahovali a vůči učitelce nevznesli žádné výtky. Prostě ticho po pěšině.
O celé historii jsem se dozvěděla až od samotné paní učitelky, která si to nesla v sobě celý život. Dodnes ji trápily výčitky svědomí a pocit viny vůči žákovi, ke kterému se zachovala velmi tvrdě. Opravdu nešlo o nic příjemného. Popravdě ani nevím, jak bych se já v její situaci zachovala. Stále nad tím přemýšlím a zajímalo by mě, jak by se k tomu postavili ostatní.
Do jednoho menšího okresního města tehdy přidělili mladou učitelku prvního stupně základní školy říkejme jí paní učitelka Markéta Malá. Bylo jí teprve 22 let, zkušenosti žádné, ale touha zvládnout svůj první třídu a dokázat, co v ní je, byla obrovská. A skutečně se jí poměrně dobře dařilo měla děti, které zbyly po pečlivém třídění (část šla do specializované jazykové třídy), a tak jejich prospěch těšil rodiče i vedení školy. A s kázní také neměla větší problém.
Ze třiceti pěti dětí se i tady našlo pár, které chtěly zkusit, co jejich nová učitelka vydrží. Podařilo se jí ale navázat kontakt i s těmi největšími neposedy všechny nakonec zapojila do kolektivu i školních akcí. Tedy až na jednoho…
Radek byl ze složité rodiny. Tatínek s maminkou se rozešli a maminka se mu moc nevěnovala hlavně že měl co jíst, zbytek ji moc netrápil. Chlapec rostl jak dříví v lese, sám pro sebe, o kontakt s ostatními dětmi ani dospělými vůbec nestál.
Paní učitelka Markéta se mnohokrát snažila s Radkem navázat bližší vztah, ale stále to nikam nevedlo. Kluk dělal vše na schvál. Celou hodinu občas proseděl pod lavicí a šklebil se na ostatní. Mluvil sprostě a naschvál nahlas, aby ho všichni slyšeli. Děti urážel ošklivými slovy, některé holčičky přivedl až k slzám. A na školním dvoře si zcela okázale zapaloval cigaretu, což by si ani deváťáci nedovolili.
Když mu někdo něco vytkl, stál si za svým, pohledný a tvrdohlavý:
No a co mi jako uděláš?
Nejhorší ale bylo to, že Radek neustále plival po všech okolo! Nebylo ve třídě dítěte, na které by si to někdy nezkusil. S obrovským zadostiučiněním nabíral co nejvíc slin a pak hlasitě plivl po další oběti…
Odpudivé slovo. Paní učitelka Markéta s ním mluvila, vysvětlovala, domlouvala… zbytečně. Neustával právě naopak.
Nakonec kontaktovala i jeho maminku. Obvykle se rodiče do podobných věcí nemíchali, ale tohle už nemělo jiné řešení:
Prosím vás, promluvte s Radkem. Nedá si říct a dokonce už plival i po mně. Za chvíli mu nebude stačit ani třída.
Maminka slíbila, že to vyřeší a dala synovi pořádně na zadek. Radek přišel druhý den do školy celý modrofialový s pohledem plným nenávisti.
Ten den se rozhodl rozšířit pole působnosti plival už i během přestávky venku a později dokonce i na žáky starších ročníků. Měl z toho evidentně radost, když viděl, jaký odpor a slzy jeho chování vyvolává. Proč to dělal, když byl tak malý a navíc ne zrovna silný nikdo nechápal, ale o pud sebezáchovy jako by přišel.
Starší kluci ho několikrát chytli, pořádně mu dali přes prsty, napomenuli, a zase ho pustili. Jen co běžel dvacet metrů dál, už jim nadával nejhrubšími slovy.
Druháci z něj byli doslova zoufalí, a když jednoho dne plivl shora, ze schodů, na hlavu zeměpisářky, kterou měli všichni děti rádi, byla to poslední kapka. Shodou okolností to zahlédli žáci z deváté třídy, kteří Radka odvedli rovnou na ošetřovnu.
Paní učitelko, tohle špatně skončí, řekla postarší zdravotní sestra.
Už nevím, co s ním. Zkoušela jsem všechno, ale tím je ještě horší.
Někteří rozumějí jen své řeči, povzdechla sestra.
Co tedy mám udělat, plivnout na něj zpátky? rozčileně se vyptávala Markéta.
No, kdo ví…
Rozhovor skončil, ale ta myšlenka jí zůstala v hlavě.
Po onom napomenutí byl Radek pár dní zticha, ale brzy znovu začal se svými kousky.
Jednou měla jedna z dívek narozeniny, přinesla do školy čokoládové bonbony a rozdala je spolužákům i paní učitelce. Radek i tentokrát nezaváhal a oslavenci plivnul přímo do obličeje. Dívka se rozplakala… a on stál, spokojený, s pohledem typu: No tak, co mi asi tak uděláš?
Tehdy paní učitelka Markéta nevydržela.
Povolala Radka před tabuli. Mlčky zamkla dveře a pohlédla přísně na třídu.
Ať se postaví každý, na koho Radek někdy plivnul.
Postavili se skoro všichni.
Už jsme si říkali, že tohle je opravdu odporné a nepřijatelné chování ale on nás neposlouchá. Myslím, že nám prostě nerozumí. Dneska všichni společně mu ukážeme, jaké to je.
Děti ji upřeně sledovaly.
Teď může každý z vás jednou plivnout na Radka. Je to špatné, slušní lidé to nedělají. Ale možná jen tak pochopí, jak je to strašné.
Třída se potichu zvedla a šla k Radkovi. Kluk běžel ke dveřím, ale bylo zamčeno. Nakonec ho spolužáci zahnali do kouta, kde ho doslova kolektivně oplivli někteří s očividným zadostiučiněním, jiní skoro symbolicky, ale téměř všichni se připojili. Ve třídě bylo úplné ticho, slyšet byl jen Radkův tichý pláč.
Když se vrátili na svá místa, nebylo na Radka pěkný pohled… seděl na zemi, hlavu v dlaních a plakal. Po jeho obličeji tekly slzy.
Paní učitelka zhluboka vydechla.
Nevím, jak vám, ale mě je hrozně stydno. Za sebe, za něj, za nás všechny.
Děti sklopily oči.
Zapamatujte si tento den. Nikdy již nikoho nepokořujte ani slovem, ani chováním. Jste svědky, kam podobné věci mohou vést.
Otevřela dveře a Radek utekl na chodbu.
Neřeknu vám, že to má být naše tajemství. Vím, že sami dobře víte proč, dodala tiše Markéta. Můžete jít domů.
Radek se ten den do školy už nevrátil. Ani druhý den.
Vydala se tedy za ním domů. Připravovala se na nepříjemný rozhovor s maminkou, ale ta nic netušila.
Je nějaký divný, omluvně řekla pořád brečí, do školy nechce.
Mohla bych s ním mluvit? navrhla učitelka.
Máma ji pozvala dovnitř.
Když Markéta vešla do pokoje, Radek zalezl pod deku na gauči.
Chápu, že tě to bolelo. Asi se bojíš, že se ti teď všichni budou smát, řekla tiše a pohladila ho po vlasech.
Chlapec mlčel.
Ale nejsi žádný zbabělec, viď? I kdyby si z tebe někdo dělal legraci, nikdo ti neublíží…
Žádná reakce…
Mám tě převést do jiné třídy? Třeba tam děti budou rády, když po nich budeš plivat.
Radek pohotově vykoukl zpod deky:
Už nikdy nebudu plivat! Prosím, ne! Nech mě tady…
Dobře. Kluci i holky se stejně ptají, kdy už se vrátíš do školy, mají o tebe starost.
Radek sklopil hlavu.
Paní učitelka ho pohladila po hlavě:
Tak zítra ve škole, platí?
Platí… zašeptal Radek.
Když se objevil zpátky ve třídě, všichni se chovali, jako by se nic nestalo.
Od té doby už nikdo v té třídě nikdy neplivl na spolužáka.
S postupem let si učitelé všimli, jak moc je třída soudržná.
Z těch dětí je jedna parta, říkali mnozí.
Možná je spojuje nějaké tajemství, vtipkovali jiní.
Paní učitelka Markéta už mezi nimi nebyla, odešla učit do Plzně a na tu školu se už nevrátila.
I po letech ji pořád tížily výčitky jestli dětem nějak neublížila. Jednou mi příběh vyprávěla a já jí poradila, ať zjistí, jak Radek dopadl, aby konečně měla klid.
Udělala to. A zjistila, že Radkově mamince přibyl partner, voják v záloze, který klukovi pomohl a přivedl ho na vojenské gymnázium v Moravské Třebové. Dnes je z Radka velitel, udržuje kontakt s dávnými spolužáky, občas se vrací do rodného města.
A ještě něco: Na srazech spolužáků už kdysi dávná výchovná lekce nikdy nepřišla na přetřes. Možná zapomněli.
Možná si jen všichni dobře zapamatovali, že nejsilnější lekce občas přichází ne slovy, ale prožitkem a že důstojnost člověka je třeba chránit, i když jsme na dně.