Babička anděl – strážkyně Lenka si své rodiče nepamatovala. Otec opustil maminku, když byla těhotn…

Dobré zprávy

BABIČKA ANDĚL STRÁŽNÝ

Svých rodičů jsem si nikdy nepamatoval. Otec opustil mou maminku, když byla těhotná, a už jsme o něm nikdy neslyšeli. Maminka zemřela, když mi byl rok, najednou jí zjistili rakovinu a rychle odešla, jako by dohořela svíčka.

Vychovávala mě babička Božena, mamčina maminka. Dědu jsem nepoznal, zemřel mladý a babička Božena věnovala celý život své dceři a potom mně. Od malička jsme si s babičkou vytvořili silné pouto. Babička vždycky poznala, co potřebuju, a mezi námi panovalo dokonalé porozumění.

Babičku Boženu měli všichni rádi, od sousedů po učitele ve škole. Na třídní schůzky nosila košík makových buchet, přece nedovolí, aby ostatní seděli hladoví po práci a bez odpočinku. Nikdy nikoho neodsuzovala, nesklouzávala k pomluvám, a lidé za ní rádi chodili pro radu. Byl jsem šťastný, že mám právě takovou babičku.

Já sám jsem v osobním životě neměl štěstí. Škola, vysoká, práce, pořád jsem někam spěchal, měl pořád co dělat. Děvčata byla, ale vždycky to nějak nevyšlo, nebylo to ono. Babička měla o mě strach.

“No tak, Jindřichu, už bys měl mít nějakou slušnou děvčicu, vždyť jsi takový fešák a chytrý kluk, říkala mi s úsměvem. Vždycky jsem to bral s humorem, ale uvnitř jsem cítil, že bych měl už založit rodinu, třicítka za dveřmi.

Smrt babičky mě zastihla nepřipraveného. Prostě jednou v noci usnula a už se neprobudila, srdce to vzdalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Chodil jsem dál do práce i na nákupy, ale všechno jsem dělal automaticky. Doma na mě už čekala jen kočka, naše Moulinka. Bylo mi neskutečně smutno a připadal jsem si hrozně sám.

Jednou jsem jel vlakem z práce a četl jsem knihu. Naproti mně si sedla dívka, Anna, kolem čtyřicítky, upravená, sympatická. Všimla si mé knížky a hned začala povídat, o knihách jsem mohl mluvit celé hodiny. “Jak z filmu,” pomyslel jsem si. Nechtělo se mi domů, když jsme dojeli, Anna navrhla, abychom zašli do nejbližší kavárny a pokračovali v povídání. Rád jsem souhlasil.

Od té doby jsme měli krásný, intenzivní vztah. Každý den jsme si volali a psali, scházeli jsme se méně často, protože Anna byla hodně vytížená. O jejím životě jsem moc nevěděl, minulosti se vyhýbala a o rodině nemluvila. Nevadilo mi to, s Annou jsem byl poprvé v životě opravdu šťastný muž.

Jednou mě Anna pozvala na víkend do restaurace, a bylo zřejmé, že to bude výjimečný den. Cítil jsem, že chce požádat o ruku. Byl jsem štěstím bez sebe. Konečně budu mít ženu, děti, rodinu, stejně jako ostatní. Jen škoda, že toho se babička Božena nedožila.

Večer v posteli jsem přemýšlel, co si vezmu na sebe, vždyť je to důležitá chvíle. Nejraději jsem nakupoval oblečení v e-shopech. Díval jsem se na různé sako v mobilu a přitom jsem usnul.

Zdálo se mi, že ke mně přišla babička, v tom svém oblíbeném květovaném šatě. Sedla si na gauč a pohladila mě po vlasech. Byl jsem překvapený a šťastný, že zase ji vidím. “Babi, vždyť Ty už tu nejsi, jak ses sem dostala?” Jindříchu, já jsem tu pořád s tebou, všechno vidím a slyším, jen mě nevidíš. Musím tě varovat, nescházej se s tou Annou, věř mi, není to dobrý člověk. Domluvila a rozplynula se v tichu.

Probudil jsem se a seděl, nechápal jsem, co se děje. Ještě před chvílí tu byla babička! Ale nakonec jsem si řekl, že to byl jen sen, a pokračoval jsem ve výběru saka, avšak pocit neklidu mě neopouštěl. Proč babička řekla o Anně, že je špatná? Ani ji nezná. V tom zmatku jsem znovu usnul, aniž bych si oblečení vybral.

Den D se blížil. Pořád jsem nevěděl, co si mám vzít, všechno mi padalo z ruky a v hlavě se mi točila babiččina slova. Na znamení a věštecké sny jsem nikdy nevěřil. Ale babička… měli jsme silné spojení, co když tam někde nahoře opravdu všechno ví a vidí?

V sobotu jsem nakonec šel do restaurace ve starším saku, nálada na bodu mrazu a Anna si toho hned všimla.
“Je ti něco, Jindřichu?” ptala se. “Vůbec nic,” odpověděl jsem stroze. Anna se tvářila, že mi věří, snažila se mě rozesmát, vtipkovala. Na konci večeře, jak vystřižené z romantického filmu, klekla a nabídla mi malou krabičku s prstenem.

Zamotal se mi svět, pískalo mi v uších a najednou jsem ji uviděl babičku, jak se dívá do okna. Prostě tam stála a pozorovala mě. Pochopil jsem, že je to znamení. “Promiň, Anno, nemůžu…” “Co jsem udělala špatně?” “Nic, ale já vždycky věřil své babičce.” A vyběhl jsem ven. Anna za mnou přišla, v očích vztek, začala mě třást a křičet: “Co si myslíš, že budeš sám do smrti? Stejně skončíš jen s tou svojí Moulinkou, nikoho nebudeš zajímat, zatracenej ňoumo!” A odešla.

Byl jsem v šoku. Tohle byla má zamilovaná Anna, inteligentní, milá, chápavá… A tomu říkají rodina, děti, štěstí…

Druhý den jsem zašel za spolužákem Petrem do práce, dělá vedoucího na kriminálce a často pomáhá přátelům. Požádal jsem ho o prověření Anny, dal jsem mu její fotku i pár údajů.

Za den volal zpět.
Hele, Jindro, není to dobrý. Ta tvoje Anna je podvodnice. Seznamuje se s muži, vdává se, nutí je, aby na ni přepsali byt, vezmou si pak velkou půjčku jakože do podnikání, a když není co brát, vyhodí je z jejich vlastního bytu a rozvede se. Už několikrát byla odsouzená. Měl jsi kliku, že jsi na to včas přišel.

Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Jak to mohla babička Božena vědět? Zázraky se opravdu dějí. Díky, babi, žes mě ochránila a stále mě střežíš.

Koupil jsem v malém krámku cestou domů pár rohlíků, něco na zub a konzervu pro Moulinku. Kráčel jsem domů s hlavou vztyčenou, věděl jsem, že nejsem sám, že mě babička Božena, můj anděl strážný, stále chrání.

Říká se, že duše blízkých zůstávají s námi, stávají se našimi strážnými anděly a chrání nás před neštěstím… A já v to chci věřit, že je to pravda.

Rate article
Add a comment