„Teď mi půlka tvého majetku patří,“ řekla ta podivná žena.

Dobré zprávy

Žil jsem s manželkou opravdu spokojeně. Vzali jsme se, když nám bylo třicet. Narodil se nám syn, měli jsme hezkou rodinu. Na peníze jsme si nestěžovali. Koupili jsme byt v Praze, chalupu po rodičích na venkově jsme zrekonstruovali na pohodlný dům. Každý rok jsme jezdili na dovolenou do Chorvatska nebo Itálie. Byl jsem své ženě věrný a nikdy mi ani na mysl nepřišlo pomýšlet na jinou.

Náš syn vyrostl a oženil se s milou dívkou, zhruba ve dvaceti, stejně jako jsme byli my, jen o deset let dříve než my s manželkou. S ženou jsme z toho měli radost. My i rodiče nevěsty jsme mladým pořídili malý byt v Brně.

Moje žena byla šťastná. Ale časem, snad vlivem věku, snad kvůli pověrčivosti, začala mít z té až podezřelé spokojenosti strach. Bála se, že se stane něco zlého…

A taky se stalo.

Moje žena náhle zemřela.

Dlouho jsem se z toho vzpamatovával. Pomalu jsem se učil žít znovu sám. Začal jsem chodit do práce, předtím jsem byl většinou doma a staral se o domácnost.

Ze všech stran mi radili, že musím otevřít dědické řízení. Šel jsem tedy s naším synem k notáři. Bylo mi jasné, že polovina majetku patří mně a druhá polovina se bude dědit. Manželčini rodiče byli již dávno po smrti, takže dědici jsme byli jen já a syn.

Notář si mě pozval do kanceláře. U stolu už seděla žena, kterou jsem neznal.

Polovina majetku po mé ženě podle závěti připadla jí.

Nerozuměl jsem tomu, nejprve jsem se podíval na notáře a pak na tu ženu. Byla starší, kolem padesátky, nijak zvlášť upravená. Bylo jasné, že znala moji ženu už dlouho.

Notář mi vysvětlil, že před 27 lety, ještě než jsme se s ženou vzali, sepsala s touto paní závěť. Nebyla nikdy zrušena, a proto má dnes platnost.

Cizí člověk…

Byly to dvě mladé dívky, právě po vysoké škole, život před sebou. Byla to první láska mé ženy, a ona si toho velmi cenila. Tykaly si, jedna druhé říkala “jsi jako moje dítě”, i když byly stejně staré. Smály se spolu.

Jednou večer sledovaly film, kde si zamilovaný pár napsal závěť jeden na druhého. Moc se jim to líbilo, a tak to s úsměvem udělaly taky napsaly, že vše, co mají, připadá té druhé. Byla to jen legrace, myslely si. Ale pak šly k notáři, aby to bylo opravdové. Oslavily to sklenkou sektu.

Ale přišel život. Rodič jedné dívky vážně onemocněl a musely odjet do zahraničí, řešit léčbu.

Druhá se seznámila s někým jiným, otěhotněla a provdala se za muže, kterého jí doporučila její maminka vždyť kde je ta tvá kamarádka, tohle je aspoň jistota. Kamarádka psaní neodpověděla.

Odstěhovaly se do Ostravy, narodila se jí dcera, ale manželství se rozpadlo a ony dvě spolu už nikdy nemluvily.

Dávno napsala novou závěť pro svou dceru.

Ani jedna z nich na tu starou závěť dávno nemyslela. Když jí dorazil doporučený dopis, v první chvíli nechápala, kdo se to ozývá. Pak si přečetla jméno a všechno se rozběhlo zpátky tolik ji milovala!

Moje žena ale celý život na tu kamarádku ani nevzpomněla. Po smrti mojí ženy si druhá žena nárokovala polovinu majetku: byt, chalupu, auto, peníze v bance celkem za více než dva a půl milionu korun.

Byl to pro mě šok. Nejprve smrt ženy, pak najednou tohle Připadal jsem si zrazený.

Zkusil jsem se s ní soudit, doufal jsem, že to soud změní vždyť tolik let spolu nic neměly ale nic se nestalo, jen jsem přišel o nervy i další peníze.

Dostala svou půlku.

Koupila si za to nový byt v Plzni, odjela s dcerou k moři.

A každý den si prý opakuje děkuji.

Rate article
Add a comment