PRO JISTOTU Věra se chvíli dívala na plačící kolegyni, pak se lhostejně obrátila zpět k počítači a…

Dobré zprávy

Hele, musím ti něco povyprávět, dneska v práci to fakt stálo za to. Tak si představ, že se u nás v kanclu rozbrečela kolegyně, a já? Ani mě to moc nevzalo, prostě jsem se otočila zpátky k počítači a začala něco naléhavě psát. No a najednou slyším hlas naší vedoucí, Olgy: Ty jsi teda bezcitná, Verčo.

Já? Proč bys to říkala? divím se.

No, jen proto, že tobě v osobním životě všechno klape, ještě neznamená, že ostatní to mají stejně, víš? Vidíš, jak je Sabča nešťastná, mohla bys ji trochu politovat, poradit přece jenom ty máš zkušenosti, když už ti to tak klape.

Jako já že bych jí měla předávat svoje zkušenosti? To těžko, Olgo. Vzpomínáš si, když tu Sabina před pěti lety chodila s monokly pod očima, aby prý líp viděla cestu do práce? Tehdy jste tu ještě nebyli. A víš co? Ty modřiny nebyly od chlapů. To ona si je sama přivodila pádem, a když ten poslední frajer od ní prchnul, tak modřiny zmizely. To už byl její třetí útěk. Tehdy jsem si říkala, že ji zkusím podpořit, že jí poradím. No, výsledek? Jsem byla za tu nejhorší, vraj jsem jí překazila štěstí. Ostatní kolegyně mi pak vysvětlily, že Sabča je nejlepší, všechno ví, vše má zmáknuté.

Tehdy běhala k nějakým bylinkářkám a dělala zamilovávací rituály, teď už je modernější, chodí k psychologům a řeší si traumata. Vůbec jí nedochází, že žije furt dokola ten samý příběh, jen chlapi mají jiné jména. Takže pardon, ale tentokrát už nebudu hledat kapesník a litovat.

No, ale stejně, Verčo, to se nedělá, tvrdí Olga.

Pak na obědě, sedíme u dlouhého stolu a probíráme Sabčiného ex, toho lumpa. Všichni o tom mluví, jen já mlčky jím a pak se vzdálím do koutku s kávou a s mobilem, a tak se konečně trochu odreaguju na facebooku.

Za mnou si ale přisedá naše věčně usměvavá, dneska poněkud schlíplá Terezka: No vážně, Verčo, není ti aspoň trošku líto Sabči?

Teri, co ode mě chcete? odpovím.

Ale nech ji, Veroniko, vskočí do hovoru Iva, která kolem prochází. Vždyť ona je pořád taková má doma svého miláčka Karla, žije si jako v bavlnce Nechápe, jaké to je, zůstat sama s dítětem a bez jakékoli pomoci. Ještě ty alimenty, to si z toho bývalýho těžko někdy něco vydoluje.

No jo, neměla rodit, a ještě ke všemu v tomhle věku, pardon holky, to si neodpustila říct nejstarší z nás, Maruška všichni jí říkáme teta Máňa. Veronika má pravdu. Kolikrát už kvůli němu brečela, už když byla těhotná, tak jí šel na nervy

Holky se shlukly kolem Sabči, která stále vzlykala, a všelijak jí radily.

No, Sabina nakonec přestala plakat, nechala si zavolat mámu z Moravy, aby pomohla s malým Tomáškem a sama na sobě začala makat. Ustříhla si ofinu, dala si vytetovat obočí, nalepila řasy, chtěla i kroužek do nosu, ale od toho jsme jí společně odradily. A už to jelo nová Sabina byla na světě.

To nic, Sabčo, on ještě bude litovat, ten tvůj bývalý, povzbuzují ji holky.

Ale nebude, nebude litovat, prohodím tiše, ale holky na vínu to slyšely: Jak to myslíš?

No prostě nebude a Sabina si do týdne najde dalšího stejného

Ty se to dobře soudí, když máš toho svého Karla, co je jistě jiný…

Jasně, Karel je fakt zlatej, nepije, neflámuje, neutíká za ženskýma, miluje mě jak blázen.

Cha, všechni jsou stejní, akorát ty to ještě nevíš. Pozor, aby ti ho někdo nepřebral!

Nebojím se

Vsadím se, že by to nevydržel, kdyby nás viděl doma pohromadě

Tak pojďte, ukažte se! Klidně přijeďte ke mně domů, holky.

No a za chvíli už jdem všechny ke mně. Smějeme se, řehtáme v kuchyni, začneme vymýšlet, co ukuchtíme Karel ještě není doma, tak mu aspoň připravíme pohoštění.

No, on toho moc nesní, je vybíravý, ale stejně, za chvilku dojde, povídám.

Holky se pak začaly rozcházet, každá má nějakou práci, zůstala jen Sabina, Olga a Terka. Sedíme ještě v kuchyni a povídáme, jsou nervózní z setkání s Karlem, tak se chystají k odchodu.

A v tom někdo přijde.

Karle, Karlíčku, moje zlatíčko, říkám v předsíni.

Ženy ztuhnou, když vejde mladý sympaťák. A hned je jim jasné, oč jde týpek je minimálně o deset let mladší než já.

Tak holky, seznamte se, tohle je můj Matěj.

Jak jako Matěj? Kde je Karel? mají v očích zmatek.

To je můj syn, Matěj. Karle, jak vám je? Už je líp?

Jo mami, už bude v pohodě, zítra snad i běhat. Hlavně mu nedovol, aby si lizal tamty stehy.

Holky zrudnou.

No asi už půjdeme

Počkejte, ještě jsem vás neseznámila s Karlem. Ale tiše, je po operaci Matěj s Luckou ho vezli na kastraci, protože značkoval záclony, lump jeden Pojďte sem.

Tam, na polštáři, chrní můj milovanej… no jasně kocour Karel.

Holky dostaly záchvat smíchu a utíkaly z pokoje.

Verčo, to je fakt jen kočka?

No jasně a co jste si myslely?

Ale co ten tvůj muž…?

Haha, nikdy jsem neřekla, že ho mám prostě jste mě nikdy nenechaly doříct, že můj zlatý Karel je kocour, ne chlap. Vy jste si to jen domyslely…

Pak jsem jim vyprávěla, jak jsem se dvakrát rychle vdávala, jednou z mladické nerozvážnosti, podruhé z rozumu, že bude rodinka, děti a když to neklaplo, zůstala jsem s Matějem sama. Pak jsem si zažila i třetí vztah ten mě zaryl žárlivostí, dostala jsem i modřinu, tak jsem se naučila pár chvatů z karate s Matějem, abych se ubránila, a pak už na žádné chlapy neměla náladu.

Matěj se oženil, mně bylo doma smutno, tak jsem si pořídila Karla. A máme pohodu. Máme parťáka na dovolenou, do kina, a když uvařím něco dobrýho, pozvu kocoura ke stolu jinak každý má svůj život, svůj klid.

Matěj se zeptal, proč nežiju s nějakým novým partnerem, ale já se mu snažím vysvětlit jsme dospělí, máme každý svůj zvyk. Když někdo žije třicet let spolu, přirostou si, jako třeba naši nebo můj brácha. Já takové štěstí neměla, a nebudu žít na sílu s někým jen proto, abych mohla hrdě říct, že jsem vdaná. Je nám s Karlem dobře takhle.

A když se Karel konečně vzbudil, napomínala jsem ho, že buď vyvalenej a už si neoznačuj svoje teritorium, jinak tě příště čeká ještě něco horšího.

Holky odcházely v zamyšlení, hlavně Sabina. Ale víš co? Stejně nevydržela za měsíc už vyprávěla o novém objevu a dostávala kytice do práce.

Já se jen usmála na tetičku Máňu: Co tvůj Míša, jak packa?

Jo, už je to dobrý, na procházce ťapká jak čamrda, vnučky chtěly, ať jde na výstavu, ale co bych ho trápila, máme se dobře i bez toho A koukám, Sabina už zase rozkvétá.

No jo, Máňo, někdo si pořizuje mazlíčky, jiný zase chlapy

Tak to už je život, Verčo, každý podle svého gusta. Třeba už jí teď konečně vyjde.

Snad jo.

O čem to špitáte? ptá se Sabina, když jdeme na parkoviště.

O tobě, Sabčo, aby se ti konečně zadařilo.

Holky, já si říkám, že sama to nezvládnu, ale možná bych si pořídila kočku. Co myslíš, Verčo, samce nebo samičku?

To uvidíme, až bude čas, Sabčo, povídám se smíchem. Já tě kdyžtak zasvětím. Ale teď už běž, někdo na tebe doma čeká

A Sabina se usměje: Já jen tak, pro jistotuSabina na mě spiklenecky mrkla, pak se obě rozesmály. V tu chvíli jsem si uvědomila, že není tak důležité, jaký příběh člověk žije, ale že ho zvládne nést s nadhledem a trochou humoru. Každá z nás máme svoje Karle, svoje těžkosti i radosti, a nakonec zjišťujeme, že láska může mít spoustu podob.

Ať už s mužem, kocourem, vnoučaty, nebo sama se sebou hlavní je žít svůj život tak, aby nám v něm bylo dobře. A když se občas někdo rozbrečí v kanclu? No, možná je někdy lepší podat kapesník, jindy je záchrana v hrsti granulí a hrnku kávy.

Loučíme se na parkovišti, smích doznívá a v kapse mě hřeje klíč od mého klidného domova. Každá jdeme svou cestou s vědomím, že ať už nás čeká jakýkoli příběh, kamarádky, kafe a třeba i chlupatý parťák vždycky všechno vyladí. V duchu si říkám příště, až se bude brečet v práci, donesou holky kapesníky mně. A bude důvod se zase smát.

Rate article
Add a comment