Vnučka. Olička byla pro svou matku Žannu od narození jen přítěží, něco jako starý kus nábytku. Matka…

Dobré zprávy

Vnučka

Hanička nebyla své matce Tereze nikdy potřebná, a to už od narození. Chovala se k ní jako k věci, která doma prostě je nebo není. Neustále se hádala s Haniččiným otcem a když ji Petr nakonec opustil kvůli své zákonné manželce, docela se zbláznila.

“Odešel, jo? Takže tu svoji šmudlu vůbec opustit nechtěl! Všechno nervy mi už roztrhal! Lhal, lhář jeden,” ječela do telefonního sluchátka. “A teď mě tady nechal s tím svým spratkem? Vyhodím ji z okna nebo ji nechám na Hlaváku mezi bezdomovci!”

Hanička si zacpala uši a potichu plakala. Nelásku své matky vnímala už od malička a sála ji jako houba.

“Je mi úplně jedno, co si se svou dcerou uděláš. Já vlastně pochybuji, že je vůbec moje. Sbohem,” odpověděl na druhém konci Petr, otec dívky.

Tereza byla jak smyslů zbavená. Naházela Haniččiny věci do tašky, přidala k tomu doklady a popadla pětiletou dceru. Sedly do taxi.

“Já jim ukážu! Všem ukážu!” běželo jí hlavou. Povýšeným hlasem diktovala taxikáři adresu.

Měla v plánu nechat holčičku u Petrové mámy. Pani Milena Procházková bydlela za Prahou.

Taxikářovi byla protivná ta nafoukaná mladá ženská, která ostře odpovídala vystrašené dceři na každičkou otázku.

“Mami, já potřebuju na záchod,” šeptala Hanička a stáhla ramena, protože od matky čekala jen křik.

A taky se nemýlila. Jak Tereza slyšela, co malá chce, tak na ni zařvala tak, že taxikářovi cukaly pěsti, aby jí jednu nevrazil.

Měl sám vnučku skoro ve stejném věku. Sněhačka by pro ni udělala vše a tahle jí huláká kvůli maličkosti!

“Vydrž! Dojdeš si u babičky, ta je přece kulturní!”

Tereza odvrátila pohled od dcery a koukala z okna. Vztek jí rozšiřoval nosní dírky.

“Trochu se uklidněte, paní,” řekl řidič, “nebo vás vysadím a holčičku předám sociálce.”

“Cože? Koukej držet hubu! Ještě si budu vymýšlet, že jsi na moji dceru divně koukal nebo mi dělal návrhy. Komu myslíš, že uvěří taxikářovi nebo vyděšené plačící matce? Moje dcera, vychovávám jak chci!”

Muž za volantem semkl čelisti s takovou se hádat nemá cenu, akorát by si přidělal potíže. Bylo mu ale hochu upřímně líto.

Za půldruhé hodiny dojeli k cíli.

“Počkej tady,” houkla Tereza, otočila se a vtom taxikář prudce odjel, až za ním zůstala jen prachová stopa.

“Dojdeš pěšky, zmije!” ozvalo se z otevřeného okna.

Tereza se rozčílila, plivla na zem a zanadávala. Pak popadla Haničku za ruku a rychlým krokem vtrhla do předzahrádky, brankou zazvonila o sloupek.

“Tak tady to máte! Dělejte si s ní, co chcete, vaše zlato. Váš syn to odsouhlasil, já ji nechci!” vychrlila Tereza zhrublým, cigaretami poznamenaným hlasem a obrátila se na podpatku pryč.

Paní Milena bezradně koukala za postavou mizící v prachu.

“Mami! Maminko, nechoď!” rozplakala se Hanička, slzičky si špinavými pěstičkami roztírala po tvářičkách.

Vytrhla se a rozběhla za matkou, která už vycházela na cestu.

“Tahni ode mne! Běž za babkou, s tou si teď žij!” křičela Tereza, když se Hanička držela její kostkované sukně.

Ve dveřích se už objevovali zvědaví sousedé. Milena popadla Haničku za ruku a srdce jí bušilo strachem doteď ani nevěděla, že vnučku má! Petr ji nikdy o nemanželském dítěti neinformoval.

“Neboj se, broučku, já ti nic neudělám. Chceš udělat lívance? Mám tu smetánku!” konejšila stará paní dítě a pomalu je vedla zpátky domů.

U branky se ještě otočila a zahlédla, jak Tereza naskakuje do auta a mizí pryč jen hustý prach po ní zůstal.

Už o ní nikdy neslyšeli. Zato Hanička u Mileny našla domov babička ji vítala jako dar od Boha. Pochybnosti že by nebyla její ty si nikdy nepřipouštěla. Byla tak podobná malému Petrovi! Ten teď navštěvoval mámu za Prahou už jen pomálu.

“Já tě, Haničko, vychovám, postavím na nohy, dám ti všechno, co zvládnu,” slibovala Milena a dělala to. Lásku i péči. Doprovodila vnučku do první třídy a čas běžel jak splašený.

Hanička je najednou v jedenáctce, blíží se maturita. Vyrostla z ní krásná, hodná, citlivá a vzdělaná mladá žena. Sním, že jednou půjde na medicínu, zatím ji ale čeká střední zdravotnická škola.

“Je mi líto, že mě táta nechce,” povzdechne si Hanička při objetí babičky. Večer rády sedávají na terase a sledují západ slunce.

Milena ji hladí po hebkých vlasech. Co by na to řekla? Petr účast na výchově dcery vždy odmítl. Smířil se se svou první manželkou a vychovává se s ní dalšího syna, kterého zbožňuje. Haničku ale opomíjel, dokonce jí posměšně říkával hadr.

“Ty jsi hadr!” nevydržela jednou Milena. “Přijíždíš jen v den mého důchodu a loudíš peníze, přitom pracuješ i tvoje žena. Ode mě chceš to poslední. Jdi, Romane už sem nejezdi. Raději vůbec než takhle!”

“Tak od tebe máme jasno! Dobře! Umřeš a ani na pohřeb nepřijedu!” rozčílil se Petr a zavolal na syna Adama, toho co venku provokoval Haničku, a odjel pryč, ještě jí věnoval nenávistný pohled.

“Bůh mu to spočítá, Hanuško,” řekla Milena a vstala, “pojď si dát čaj a spát. Zítra máš vysvědčení.”

Léto uteklo během práce na zahradě a přišel čas Haničku vypravit do Prahy na školu.

“Nebudeme to vláčet sami, poprosím souseda Pavla, vezme nás autem až na koleje,” spěchala sama Milena. V posledních týdnech se necítila dobře a potřebovala ještě něco stihnout.

Před kolejí Haničku dlouho objímala.

“Moje radosti, hlavní je studuj, protože jen na sebe budeš spoléhat. Já už jsem stará a sešlá, kdo ví, kolik toho přede mnou ještě je…”

Hanička zadržela slzy.

“Přestaň, babi! Vždyť jsi ve věku, kdy máš nejvíc rozumu a sil!”

Milena se usmála. Po rozloučení poprosila Pavla, aby ji ještě vysadil v notářské kanceláři. Uklidněná, vrátila se pak do vesničky domů.

Hanička jezdila každou sobotu domů, bála se o babičku, pilně studovala s nadějí, že po škole půjde dál na medicínu. Byla přesvědčená, že svým vzděláním babičce prodlouží stáří.

Později dojížděla méně, protože se zamilovala do spolužáka Jindry. I on se dobře učil a chystal se na vysokou.

Milena právě z toho měla radost. Po maturitě si mladí udělali malou svatbu v levné kavárničce z nevěstiny strany přišla jen babička.

“Jsi pro mě nejen milovaná babička, ale taky máma i táta v jednom. Darovala jsi mi lásku, starala se, rostla jsem díky tobě. Dostala jsem od tebe domov a vše, co jsem potřebovala. Miluji tě, babi, děkuji za všechno!”

Hanička klekla před babičku a přitiskla se k ní. Dojatí hosté měli slzy v očích.

“Vstávej, Haničko, to se přece nehodí,” špitala Milena, ale srdce jí přetékalo pýchou.

“Co by se nehledělo!” zaburácel Jindra a posadil Milenu vedle sebe. “Jste hlava naší rodiny, vítejte u nás!” ukázal rukou na své rozvětvené příbuzenstvo.

Celý večer se připíjelo na štěstí mladých a na zdraví Mileny, která Haničku tak krásně vychovala.

Za čas Milena ulehne jako by po splnění svého úkolu ztratila sílu. Hanička i Jindra o ni pečují na střídačku, mezi školou a vesnicí.

Jednoho dne babička pevně stiskne vnuččinu ruku a zašeptá:

“Až tu nebudu, přilítnou sem dravci Petr i jeho žena. Ale ty se neboj, už dávno jsem na tebe napsala dům, vše je u notáře. Smlouva platí.”

“Babi”

“Ticho. Ty jsi nikdy neměla opravdové rodiče, byla jsem tu pro tebe já. A já chci odejít s klidem, že máš kde žít. S Jindrou dům prodáte a koupíte si v Praze byt.”

Hanička jen brečí, ani nevěděla co říct, hrdlo stažené do uzlíku.

Po této rozmluvě, při dobré péči, Milena žije ještě rok a půl a pak tichounce ve spánku odejde.

Jak předpověděla, asi za čtyřicet dní po pohřbu přijede Petr s rodinou.

“Uvolni dům,” zavelel stroze. “Dokud byla máma naživu, směla jsi tu být. Teď už ne sbal se a pryč.”

Hanička zůstala zaskočená. Jeho tvář znechucená, jeho žena neznámá. Bratr Adam drze žužlá žvýkačku a okukuje babiččin dům. V duchu počítá, jak rychle donutit rodiče dům střelit, aby mu koupili auto. Na drahé nebude, ale alespoň něco nemusel by pořád škemrat, aby mohl vozit holky.

Z obchodu přijde Jindra a zírá na nezvané hosty.

“Kdo to je? Už si sem vodíš chlápky?” naváží se Petr.

Jindra vedle něj v klidu postaví tašku s nákupem.

“Jsem její muž. Kdo vlastně jste vy? Nepamatuju se, že bychom se někdy potkali?”

Petr zrudne.

“Vypadněte oba!” zaječí a máchne rukou ke dveřím.

“Za prvé, proč ten tón? Za druhé, ONA je tu oficiální majitelkou. Chcete ukázat darovací smlouvu?” Jindra se výsměšně usmívá.

“Jakou smlouvu…?” Petr téměř koktá.

“Petře! Ta zmije musela tvoji mámu opít! Musíme to dát k soudu! Hned na soud!” jeho žena ho nepříčetně podpichuje.

“Já to tak nenechám! Dokážu, že nejsi moje dcera, ani mámy vnučka!” třese Petr pěstí.

“Bal si kufry, holoto. Postaráme se, abys tu nebydlela!” skřípe Adam vzteky, představa života bez auta v něm vzbuzuje zuřivost.

Odejdou a po nich jen ticho. Hanička se zhroutí na podlahu a brečí. Proč jí to dělají? Za celé dětství od táty ani bonbón nedostala. A teď by jí vzal i babiččin dům.

“Že by se tak špatně měli? Nemají kde žít? Jindro, tohle je jediné, co mi po babičce zůstalo!”, přes slzy říká.

Jindra ji pevně objímá.

“Zítra dám inzerát, dům prodáme, jinak ti nedají pokoj. Vzpomínej: babička nám to sama přála prodáme a odstěhujeme se do Prahy.”

“Ale nepočítala jsem, že to bude tak brzy. Tady prožilo mé dětství…”

Dům šel rychle našli se zámožní kupci, co toužili po venkovském sídle, a ani nesmlouvali. Usedlost byla veliká, plná stromů, daleko od silnice, okna s výhledem do borového lesa, v zahradě dřevěný altán porostlý vinnou révou. Poctivý cihlový dům sedl novým majitelům do oka.

Hanička a Jindra za utržené peníze koupili malý útulný byt blíž k centru Prahy. Čekali miminko a radovali se jejich dítě bylo vytoužené a milované.

Před spaním Hanička v duchu bloudila ke své babičce: “Děkuji, milovaná, tys mi dala život…”

Rate article
Add a comment