Marie už měla šedesátku na krku. Bylo na čase odejít do důchodu, ale nespěchala s tím vždyť proč taky. Ten den dokončila směnu, převlékla se a vydala se domů. Venku lilo jako z konve a o deštníku si mohla nechat jenom zdát. Nacpala si kapuci na hlavu a vyrazila k zastávce autobusu. Najednou zaslechla, jak někde brečí mimino opravdu, pár dní staré děťátko leželo opuštěné na lavičce.
Marie bez váhání popadla uzlíček do náruče a začala mimino utěšovat. Pak uháněla zpět do práce, protože drobeček byl úplně promočený. Okamžitě zavolala dětského doktora, aby dítě prohlédl. Je to kluk. Tak dva týdny starý. Je úplně v pořádku. Proč ho někdo opustil, to netuším. Takové mimino by měl někdo chovat a rozmazlovat, prohlásil lékař.
Marie se rozhodla zůstat na noční směně stejně by oka nezamhouřila. Právě tehdy dorazila policie s papíry a musela podávat vysvětlení. Celou dobu pečovala o dítě a nedala ho z ruky.
Za dvě hodiny se policejní hlídka vrátila s mladým párem. Dívka v slzách a chlapík bledý jako stěna.
Ukažte nám ho. Možná je to náš syn, vzlykla dívka.
Oblékli si bílé pláště a zamířili na dětské oddělení. Jakmile dívka spatřila svého syna, rozplakala se dojetím. Přitiskla ho k sobě a nemínila ho pustit. Marie byla úplně vedle, vůbec nechápala která bije. Policista jí tedy všechno vyložil:
Sára a Robert se vídali potají, protože rodiče jejich vztahu moc nefandili. Sáry rodiče to ještě nějak překousli, ale Robertova matka se snažila své “vyvolené” snachy zbavit za každou cenu. Když se narodil malý, doufali, že Robertova máma změkne a bude mít z vnoučete radost. Ale kdepak. Byla přesvědčená, že dítě není Robertovo což je samozřejmě hloupost. Když jednou nechala mladé vyrazit do kina, využila příležitosti a mimino jednoduše uklidila před nemocnici.
Tak to u nás chodí. Dá se očekávat, že babičku už chlapeček nikdy neuvidí. Ale všechno zlé je pro něco dobré, ne?