Moji rodiče upřednostňovali mého mladšího bratra, dávali mu dárky, zatímco mě zanedbávali, a trvalo mi dlouho, než jsem přijala důvod, který mi maminka vysvětlila.

Dobré zprávy

Já a moje manželka jsme si úspěch vybudovali sami, zatímco naši mladší sourozenci dostávali štědrou podporu od rodičů. Nemyslíme si, že bychom na něco měli nárok, ale zároveň máme pocit, že rodiče by neměli být povinni stále se starat o mladší bratry a sestry. Stále nám vrtá hlavou, proč k nám mají rodiče tak rozdílný přístup.

Pamatuji si, jak táta dal bráchovi nové auto a sám si nechal už jen to staré, a později jsem se dozvěděl, že bratr s manželkou se po svatbě nastěhovali do bytu, který zdědili po našem dědečkovi. Mezi mnou a bratrem je desetiletý rozdíl, ale před jeho svatbou jsme pro rodiče byli skoro jako cizí lidé. Jakmile ovšem přišel bratr oznámit, že se bude ženit, dostal od rodičů bez rozmýšlení prostorný a zrekonstruovaný byt.

Jednou jsem sebral odvahu a zeptal se mámy, proč tak nadržují mému bratrovi a proč nám s manželkou nikdy nic nenabídli. Její odpověď byla zklamáním: Ty jsi nás někdy o něco požádal? Neviděl jsi přece, v jakém stavu máte dům? Nevšiml sis, že nemáš ani auto? V tu chvíli se mi vybavily všechny ty těžké roky, kdy jsme se ženou budovali naši domácnost bez cizí pomoci. Když se nám narodilo dítě, přestěhovali jsme se do téměř prázdného bytu, a jen díky pomoci pár dobrých přátel jsme to zvládli. Podmínky byly tak těžké, že když náš syn onemocněl, bál jsem se zavolat doktora, aby snad nedal podnět sociálce kvůli našemu bydlení.

Manželčina sestra naopak byla jasným favoritem své rodiny. Její rodiče se přestěhovali na chalupu na vesnici, jen aby jí nechali celý byt v Praze, přestože je každodenní dojíždění stálo spoustu sil. I tak na nich byla švagrová závislá – každý týden k ní jezdí s plnými taškami jídla, aby jí lednice nikdy nezel prázdnotou.

Jednoho dne jsem sebral dost odvahy a znovu se mámy zeptal, proč bratrovi dává vše a nám nikdy nic. Odpověděla suše nikdy jsme je prý o nic nepožádali, přestože o našich těžkostech věděla. Tyto její věty mě velmi zabolely a stále mi je těžké ji i otci tohle přehlížení odpustit. Podobně to cítí i moje žena.

Nerovný přístup rodičů, kteří upřednostňovali mladšího bratra na náš úkor, byl zdrojem bolesti a určité křivdy, kterou je těžké pochopit a překousnout. Dodnes nechápu, proč my jsme museli zvládnout všechno sami, zatímco mladší sourozenci měli vše naservírováno, což v nás zanechalo pocit nespravedlnosti, se kterým se peru dodnes.

Rate article
Add a comment