Boží dar…
To ráno bylo podivně temné, nebe vláčely nízko olověné mraky, z dálky se jako tlumené vzdechy ozývalo dunění hromu. Bouřka se blížila, první jarní bouřka toho roku.
Zima pomalu odešla, ale jaro ještě nevstoupilo do kraje. Ostrý vítr proháněl v prázdných ulicích Prahy suché listí a zvedal prach, noc spala v záhonech s čekající rašící trávou a poupata stromů si chránila svá tajemství za lepkavými čepičkami.
Příroda toužebně čekala na déšť. Ta zima byla suchá, mrazivá a větrná, zemi se nedostalo vláhy a nevyspala se pod sněhovou peřinou. Dychtivě vzhlížela k nebi, až spadnou první kapky.
Bouřka přinese životodárný déšť, smyje prach a špínu, promění soumrak v barvy, dodá svěžest stéblům, které prorůstají tvrdošíjným jílem. Pravé jaro, to bujné a rozkvetlé, které nese v sobě něhu dívky, přijde až s tímto požehnáním.
Pak země porodí šťavnaté louky, malebné květy, třepetavé mladé listí a voňavé ovoce. Vrabci zpívají a staví hnízda mezi pučícími větvemi třešní v žižkovských zahradách. Život plyne dál, jakoby snil svůj vlastní sen.
Radku, pojď snídat, kafe vychladne! zavolala Libuše. Kuchyní se linula vůně kávy a vajíček na másle. Těžko bylo vstát z postele, těžko po té včerejší noci kdy slzy tekly po tváři Libuše, kdy ticho bylo naplněno jejími úvahami a žal zůstával mezi stěnami ložnice.
Ale muselo se, život tekoucí jak řeka nelze zastavit.
Libuše vypadala unaveně, oči měla zarudlé a pod nimi šedé kruhy. Nastavila bledou tvář k polibku a smutně se usmála.
Dobré ráno, miláčku. Prý bude bouřka. Bože, tak ráda bych cítila déšť. Kdy už přijde to opravdové jaro? Víš, ráno mě napadly verše
Jaro čekám jak milost,
osvobození z mrazu, z cizoty,
čekám ho, a s ním rozluštění
všech těch uzlů života.
Zdá se mi, že přijde
a všechno se vyjasní,
jen ono zázrak v srdci probudí,
usnadní cesty, očistí svědomí…
Kde jsi, jaro? Už pojď!
Radek ji objal za úzká ramena, políbil do světlých vlasů vonících po poli a heřmánku. Srdce se mu sevřelo lítostí. Moje holčičko, co jsme ti komu udělali, že nám osud nedopřál dítě? Drželi jsme se naděje celé ty roky.
A včera slavný profesor, jejich poslední jiskra naděje, řekl:
Je mi líto, děti mít nikdy nebudete. Následky tvého pobytu v Dukovanech, Radku, jsou bohužel nezvratné. Lékaři jsou zde bezmocní. Velmi mě to mrzí.
Libuše si osušila slzy, sevřela pěsti.
Radku, rozhodla jsem se. Adopce z dětského domova. Kolik dětí bez lásky čeká na svůj domov, vezmeme chlapečka, bude náš. Budeš souhlasit? Tolik jsme čekali, tak moc jsme chtěli mít syna! Slzy se jí rozkutálely po tvářích. Radek ji držel v náručí a plakali oba.
Jasně, že souhlasím. Už neplač, lásko.
A tu se ozval deafující úder hromu; dům se zatřásl, okna rozkmitala jistota. Rozpršelo se, z nebe spadla lázeň a štědrý déšť polil zemi. Všechno ztemnělo, jako by bylo už večer. Hromy nepřestávaly, blesk přeskakoval po střechách. Radek s Libuší stáli v objetí u okna, do tváře je šimraly studené kapky a vzduch byl čerstvý a nový.
Ta tma, která ještě před chvílí seděla v jejich duších, splavala s jarním deštěm pryč. Přáli si jen, ať prší věčně je to požehnání, které oživuje všechno kolem.
Za pár dní už stáli před dveřmi dětského domova na Smíchově. Žaludky v křeči, srdce napnuté jak struny. Šli si pro svého vysněného synka pro Frantíka. Ještě ho neviděli, ale už ho milovali tou láskou, která v nich narůstala tolik let.
Stisknutí zvonku, otevřené dveře a byli očekáváni.
Ředitel, paní Helena Nováková, jim vše vysvětlila už dříve. Teď jim sestřička ukazovala děti a podávala stručné informace; pokojíky byly plné malých dětí v pečlivě povlečených postýlkách. Na okamžik jim oči padly na holčičku, která seděla v mokrých punčocháčích na igelitu.
Špinavá košilka, pod nosem zaschlá rýma, obrovské modré oči smutně hleděly. Z té holčičky sálal stesk, zanedbanost a beznaděj. V srdci zabolelo. Tady je dětský domov, přístav pro zapomenuté.
Šli dál, procházeli místnosti, vybírali, sestřičky vyprávěly, děti čistě ustrojené, usmívaly se. Jak na tržišti, napadlo Radka. Ještě chybí cedulka s cenou.
Libuše mu zašeptala: Radku, vrátíme se té modrooké z první třídy.” Stiskl její rameno.
Prosím, ukažte nám tu první holčičku, obrátil se na sestřičku.
Ale chtěli jste přece chlapečka! Ta holčička není připravená na setkání.
Chtěli bychom ji vidět ještě jednou, trvala na svém Libuše.
Sestřička znejistěla, chvíli mlčela, pak odešla.
Na lavici v chodbě si Libuše přitiskla Radka k rameni: Cítila jsem, že je to ona, špitla.
I mně to blesklo hlavou. Má tvé oči i vlásky, je ti podobná. A je tak opuštěná!
Vzápětí se vrátila sestřička s paní Helenou Novákovou.
Vybrali jste špatně. Ta dívka není vhodná, řekla ředitelka.
Proč ne? Je krásná, Libušce tak podobná! Podívejte přece! a Radek už zamířil do pokoje.
Dítě už bylo přebaleno, čisté punčocháče i tvářička, trochu veselejší oči a zarůžovaná líčka. Když uviděla dospělé, usmála se, v tvářičkách se udělaly dolíčky.
Natáhla k nim ručky a pokusila se postavit. Libuši poskočilo srdce. Na nožičkách měla malá otočená chodidla.
Radek ji spontánně zvedl do náruče. Holčička se mu přitiskla k tváři, mokrý nosík, ticho.
Oči se mu zamlžily slzami, Libuše zabořila tvář do jeho ramene a rozplakala se. I paní ředitelka si utírala oči.
Pojďte se mnou… Sestřičko, vezměte Marušku.
V kanceláři vyslechli celý příběh o Marušce. Narodila se pozdě, v chalupě na Vysočině, rodičům, kteří už měli pět dětí. Holčička měla pokroucené nohy, táta ji nechtěl, údajně na ni nebyly peníze, matka rezignovaná. Tvrdá rozhodnutí, ubohé dítě.
Je na vás, jestli takové dítě zvládnete. Potřebuje operace, péči, lásku a mnoho trpělivosti. Získám vám kontakt na ortopeda, který ji vyšetřoval. Měsíc na rozmyšlenou. Nechoďte dřív, děti by si mohly zvyknout… odmlčela se.
Ten měsíc uběhl v nemocné horečce rozhodování. Ale odpověď byla jasná: Ano, Marušku vezmou. Profesor v Motole jim potvrdil opakované operace napraví skoro vše, nebude mít jizvy, jednou poběží jako ostatní. Radek počítal peníze stačí prodat novou feliciu a nekoupený pozemek v Berouně. Půl roku ještě přečkají v malém bytě, hlavně že Maruška bude jejich.
A tak opět kráčeli k dětskému domovu, nesměle zvonili na dveře. Radek s pugétem pivoněk, Libuše s velkou taškou plnou hraček. Paní Novákové se zaleskly oči štěstím. Další poházené děcko najde domov!
Šli do pokojíku. Maruška už povyrostla, vlásky světlé v pečlivých kroužcích, líčka růžová, první zoubky, radostně žvatlá a směje se. Radek ji zvedl do náruče, Maruška ho objala kolem krku.
Přitulila se i k Libuši. Všichni měli slzy v očích. Ten den zůstali Radek s Libuší v domově až do večera, naslouchali radám a instrukcím. Ale ještě nebylo vyhráno, čekalo je soudní řízení o zbavení rodičovských práv.
Po měsících úřadování je konečně přivezli Marušku domů. Libuše zůstala doma a starala se jenom o ni. Připravovali ji na první operaci v Motole.
Měsíc v nemocnici, a už táta Radek obdivuje, jak Maruška sama jí kaši lžičkou, jak mňouká jako kočka, jak dělá kozlíka. Ale na nožky se zatím mohli dívat jen v dlouhých kalhotách. Chodila trochu divně, jako kachňátko. Ale byla dravá, vtipná, brzy mluvila, všechny znala jménem, zdravila.
Nejvíc milovala Radka. Můj taťka říkala mu, a Libuše stejně. A Radek zase svět neviděl kromě své Marušky, byla jeho světélko, jeho slunce.
Za rok další operace. Jezdili do Motola, dítě trpělo, rodiče nespali. Až jednou triumf nožky jako jiné holčičky. Běhá a skáče.
V pěti letech do školky. Všimli si tam, jak hezky kreslí, doporučili kreslení rozvíjet. V šesti letech nastoupila do výtvarného kroužku, obrázky se objevovaly na výstavách. Veselé krajiny, příběhy plné barev i snění.
V sedmi do školy. Hned se stala nejlepším žákem. Vesele vedla třídu, chodila malovat, tančit, mezi kamarády rozsévala smích. Rodičům bylo ctí chodit na třídní schůzky o Marušce slyšeli jen chválu. Nikdo netušil, co malá a její rodiče překonali ne ti, co ji zplodili, ale ti, co ji láskou a obětavostí vychovali.
Ale Boží dar neopustil ani Radka a Libuši. S Maruškou přišla do jejich domu štěstěna. Radkův nevýrazný byznys postupně rozkvetl, mohli si dovolit přestěhovat se do Brna, kde koupili krásný byt, dala Marušku na prestižní gymnázium.
Nyní je Maruška v šesté třídě, premiantka. Stále krásná, modrooká, s pečlivě zapleteným copem. Milá, vlídná, všemi oblíbená.
Je to prostě boží dar.