Ludmila, penzionovaná dáma žijící v poklidné vísce u Prostějova, si užívala ticha, květin a trošky té ranní rosy na pantoflích při obcházení svého vymazleného záhonku. Dny jí kolovaly kolem zalévání rajčat, hádání se s krtkem a, samozřejmě, neustálého boje se sušenkami “na malý hlad”. Poklid jejího venkovského života však narušily starosti s rodinou jejího syna, který se již dávno odstěhoval do velkoměsta konkrétně do Olomouce.
Její vnuk, Marek, byl odjakživa hodný kluk. Ve škole se držel slušných průměrů, ale posedlost vysokou školou mu zkrátka chyběla. Práci našel ve fabrice, kde i právoplatně potkal milou ženu, oženil se a brzy přišel na svět malý František. Ovšem když Marek propadl kouzlu piva (a později i něčemu ostřejšímu), šel jeho život po svahu jak tramvaj v zimě na Petříně.
Začal se scházet se spíše pochybnou partičkou známých ze čtvrti na druhé straně města a jeho chování už nebylo to, co dřív. Prostě, v rodině začalo být dusno. Manželství viselo na vlásku a každý den připomínal reprízu nepodařeného televizního dramatu. Ludmila, v naivní naději, že dech čerstvého vesnického vzduchu vyléčí všechny křivdy, pozvala Marka, aby se k ní nastěhoval. Aspoň si, chuděra, myslela, že jí nebude tak smutno a že prezentace nových typů koprů bude mít stále komu dělat.
A kupodivu, první týdny s Markem byly skoro jako v lidových pohádkách. Pomáhal jí v zahradě, sekali spolu trávník, někdy se i zasmáli, když sousedovic pes znovu vykopal tulipány. Jeho žena byla ráda asi, že jí zmizel z dohledu , a Ludmila si poprvé po letech připadala spokojená. Jenže, bohužel, dlouho mu ten slušňácký režim nevydržel. Po měsíci se jeho nohy zase samy rozběhly za kamarády do hospody, a všechno bylo dávno za zenitem.
Takže manželka se sbalila a s malým Frantíkem zamávala na rozloučenou. Marka to však nechalo naprosto chladným místo aby se vzpamatoval, našel si novou přítelkyni, která měla k alkoholu přinejmenším stejný vřelý vztah jako on, a nastěhoval ji přímo k babičce. Ať žije otevřená náruč českých babiček!
K tomu všemu se začaly hromadit dluhy. Věřitelé žádali splátky skoro rychlostí státního dluhu, a dokonce si Marek vypůjčil peníze od babiččiných kamarádek z keramického kroužku. Chudák Ludmila, která roky střádala každou korunu, brzy nevěděla, kde jí hlava stojí. I přesto všecko ji Marek uprosil, aby dům přepsala na něj, s tím, že už je stejně stará a co by s tím domem dělala. Ludmila, stará dobrá duše, souhlasila, protože si vždy myslela, že rodina drží pohromadě.
A teď? Bydleli si s novou partnerkou v jejím domě, Ludmile kupovali maximálně rohlíky v akci a jinak si užívali důchodcova pohostinnosti. Platit? O tom ani slyšet!
Jednoho uplakaného odpoledne si Ludmila povzdechla: “No, pokud mě čeká peklo, aspoň už budu vědět, do čeho jdu, protože tady jsem si ho prošla dost a dost!” Markova nová známost dostala geniální nápad na podnikání že založí v Olomouci menší hospůdku (co jiného taky) a Marek obratem běžel do banky pro půjčku. Pokud se jejich grandiózní plány zhroutí, pravděpodobně skončí všichni pod mostem u nádraží, kde budou moci Markovy známé zachraňovat aspoň černý humor.
A Ludmila? Snad aspoň jedna chlupatá kočka jí zůstane, až zbytek rodiny zmizí s posledními korunami i vzpomínkou na klidný život na českém venkově.