Moje snacha stále rodí a rodí. Je mi líto svých vnoučat. Hned vám vysvětlím proč.

Dobré zprávy

Můj syn se oženil, když mu už bylo třiatřicet let. Dnes je to běžné, ale dřív by to bylo považováno za poněkud pozdní svatbu. Oženil se poté, co jeho přítelkyně otěhotněla. Byli jsme nadšení, přece jen šlo o naše první vnouče, narodila se vnučka. Byli jsme opravdu šťastní. Moje snacha vůbec není špatná, je výborná hospodyně, doma má vždy uklizeno, je mladá, hezká a umí dokonce plést, což mě upřímně překvapilo, protože já jsem v životě jehlu v ruce skoro nedržel. Zkrátka milá, úplně normální holka, syn je s ní spokojený, a já už jsem si víc ani přát nemohl.

Jakmile měla naše vnučka tři roky, oznámili nám, že jsou opět v očekávání. Narodil se jim druhý, tentokrát kluk. Začali jsme se pouštět do rekonstrukce starého domu po mé babičce. Byli jsme všichni rádi. Ale ani ne za další tři roky přišla snacha s tím, že čekají třetí dítě. A za dva roky znovu, čtvrté na cestě.

Žiji prakticky z výplaty na výplatu od syna, ten si vždy sežene práci, kde je třeba, zvládne si doma všechno opravit, stavět, rekonstruuje sám. Ale je to obyčejný řidič, proč potřebují třetí, čtvrté dítě? Skoro není doma, pořád někde maká, bere směny navíc.

A před Novým rokem mi snacha donesla seznam, co všechno děti potřebují. Myslíte, že tam byly bonbóny nebo hračky? Kdepak, samé ponožky, punčochy, masážní olej, prostě praktické věci, které vám v žádném letáku nenabídnou.

Zeptal jsem se syna, kde chtějí tentokrát čtvrté dítě přivést na svět, ale jenom to přešel.

Dokázal jsem vychovat syna, který je zodpovědný, pracovitý a neváhá vzít jakoukoliv práci do ruky. Jeho žena má skoro pětatřicet let, nikdy nikde nepracovala, nemá žádnou praxi. Možná v jejich čtyřiceti budou mít páté dítě, ani bych se tomu nedivil. Ale já tu věčně nebudu, jednou zestárnu, možná už nebudu moct pomáhat. Matka mé snachy umřela, zbyl jsem jim jen já. Naštěstí alespoň dům konečně opravili, ale stejně, když tam vidím tu rodinu se čtyřmi dětmi, pořád je to spíš chalupa než pravý domov.

Ptal jsem se jí: A co až skončí všechny ty dávky? Co budeš dělat, kde budeš hledat práci, až ti bude čtyřicet a nebudeš mít ani den praxe? Odpověděla mi, že se z toho nějak dostane. A co když, nedej bože, se něco stane mému synovi? Co pak budu dělat? Jak jen pomůžu postavit tolik dětí na nohy?

Mám ještě jednoho syna, který mi pořád vyčítá, že malému vnukovi z jeho strany věnuji strašně málo času. Ale já jednoduše nemůžu veškerou sílu a čas věnuji rodině svého prvního syna.

Rate article
Add a comment