Vzpomínám si, jako by to bylo včera poprvé jsem zahlédl Zdislavu a okamžitě jsem se do ní zamiloval. Byla to láska na první pohled, její půvab a šarm mě doslova okouzlily a cítil jsem se nesmírně šťastný, že mám vedle sebe tak chytrou, krásnou a laskavou dívku. Ani na chvíli jsem neváhal a brzy jsem ji požádal o ruku.
Poté jsme se rozhodli spolu bydlet, a hned zpočátku mi Zdislava otevřeně řekla, že domácí práce pro ni nejsou prioritou. Chtěla se naplno věnovat své kariéře a na chodu domácnosti se podílet rovným dílem. Neviděl jsem v tom sebemenší problém a s takovým rozdělením jsem souhlasil. Tehdy se mi to zdálo spravedlivé a rozumné, ovšem netušil jsem, co nám přichystá budoucnost.
Rozdělili jsme si tedy každodenní povinnosti. Zdislava mě přesvědčovala, že stihne vše zvládat práci i domácnost. Věřil jsem jí a nerozporoval jsem její rozhodnutí.
Po půlroce jsem začal vnímat, že věci nejdou tak, jak jsme si je představovali. Zdislavina kariéra nenabrala kýžený směr pracovala na poloviční úvazek u neznámé firmy za nepravidelný plat, a její pracovní doba byla nahodilá. Vydělané peníze utrácela hlavně za své osobní radosti. Mezitím jsem já dřel od rána do večera. Zdislava si však důsledně pamatovala naše rozdělení prací, ale na své úkoly občas pohodlně zapomínala.
Nejprve se snažila domácnost udržet v pořádku, ale její zápal rychle uvadal. Po bytě přibývaly hromady nevyžehleného prádla, pořádek ustupoval chaosu. Překvapilo mě, když začala vinit mě, že ji dostatečně nepodporuji. Tato slova mě hluboce ranila bylo nesmírně těžké skloubit vyčerpávající práci a starosti o domov. Přitom jsme od začátku byli domluveni na spravedlivém rozdělení.
Doufal jsem, že s příchodem dítěte se situace zlepší. Myslel jsem si, že Zdislava bude během mateřské dovolené pečovat o malou i o domácnost. Bohužel to bylo čím dál horší. Někdy mám pocit, že by mi bez manželky bylo lépe. Navíc hádky začaly být všední součástí našeho života.
Snažím se chápat její pohled a vcítit se do její situace, ale nedokážu se zbavit pocitu, že na mé potřeby se zapomíná. Celé dny pracuji v kanceláři, potom doma, roztěkaný povinnostmi, a stále na mně leží velká část domácích prací. Toužím jen po chvilce klidu.
Přemýšlím, čím tráví Zdislava dny během mateřské. Stává se, že večeře není připravena, ani v pokojíku není uklizeno, a přitom naše malá Barborka má teprve dva měsíce a většinu dne prospí. Myslím si, že v tom čase bych také dokázal zařídit pár domácích záležitostí. Obávám se, jak to zvládneme, pokud budeme mít ještě jedno dítě. Jsem zastánce rovnosti a vzájemné podpory, ale mám dojem, že Zdislava tomu zatím příliš nerozumí.
Nechci náš domov rozbít, zejména kvůli tomu, jak miluji naši dcerku. Jenže mám pocit, jako bych už stál na kraji snesitelnosti. Nevím, jak dál v této situaci pokračovat.
Co byste si o tom mysleli vy?