„My tu budeme bydlet až do léta!“: Jak jsem vyrazila drzou švagrovou s rodinou svého muže a vyměnila…

Dobré zprávy

Budeme tady bydlet do léta!: Jak jsem vyhodil drzou manželčinu rodinu a vyměnil zámky.

Domácí telefon nejen zazvonil, ale doslova zařval, jako by vyžadoval pozornost. Podíval jsem se na hodiny: sobota, sedm ráno. Jediný den v týdnu, kdy jsem plánoval dospat únavu po uzavření čtvrtletní uzávěrky, rozhodně ne přijímat návštěvy. Na displeji se objevila tvář švagrové. Lída, sestra mé ženy Kateřiny, vypadala, jako by se chystala dobývat Vyšehrad, a za ní číhaly tři dětské hlavičky s různým stupněm rozcuchanosti.

Kateřino!, zavolal jsem, aniž bych zvedl sluchátko. Tvoji příbuzní jsou tu. Řeš si je.

Manželka se vykutálela z ložnice, navlékla si rychle župan, tušila, že s tímhle tónem začíná můj soucit s její rodinou klesat hluboko pod nulu. Když cosi mumlala do domovního telefonu, já už stál v předsíni, ruce zkřížené na prsou. Můj byt, moje pravidla. Tu trojku v centru Prahy jsem koupil ještě před svatbou, splacenou hypotéku jsem odmakal od nevidím do nevidím, a minimálně jsem stál o to, aby tu někdo cizí u něčeho asistoval.

Dveře se rozletěly a do mého pečlivě vytřeného, decentně provoněného bytu vpadla karavana. Lída, obtěžkaná taškami, mě ani slovíčkem nepozdravila. Prostě mě odstrčila bokem jako obyčejný věšák na kabáty.

Díkybohu, že jsme dorazili! vydechla a složila tašky přímo na dlaždice z italské keramiky. Katko, co tady stojíš jako ztuhlý pařez? Děcka mají hlad postav rychle konvici!

Lído, řekl jsem klidně, až Kateřina couvla. Co se děje?

Jak to, že ti to Katka neřekla? protáhla oči jak světice. Máme rekonstrukci! Kompletní. Výměna trubek, bouráme podlahy, všude prach, bydlet se tam vůbec nedá. Zůstaneme u vás na týden, však máte místa dost, ať v těch metrech není prázdno.

Podíval jsem se na manželku. Ta upřela zrak do stropu, tušíc večerní hádku.

Kateřino?

Ale prosím tě, vždyť je to na týden. Kam by s dětmi měli v tom bordelu zůstávat?

Jeden týden, zopakoval jsem. Přesně sedm dní. Jídlo si každý zařídí sám. Děcka neběhají po bytě, nesahají na zdi, k mé pracovně se nepřiblíží ani na půl metru. A po desáté večer bude ticho.

Lída protočila oči:

Ty jsi tedy šťoura, Honzo. Skoro jako bachař! Dobrá, souhlasím. Jen mi řekni, kde budeme spát? Doufám, že ne na zemi.

Tak začalo peklo.

Týden se protáhl na dva. Pak na tři. Můj byt, společně s architektem vyšperkovaný, se měnil v chlív. V předsíni stály haldy špinavých bot, o které jsem pravidelně zakopával. V kuchyni vládl chaos: mastné fleky na kamenné lince, drobky, lepkavé kaluže. Lída se chovala jako kněžna, která přibrala personál.

Honzo, v lednici je prázdno, oznámila mi večer, prohledávajíc poličky. Děcka potřebují jogurty a my bychom si dali maso. Vždyť vyděláváš dobře, jednou bys mohl pohostit rodinu!

Máš kartu, jdi do obchodu. Ani jsem se neotočil od notebooku. Rozvoz funguje celou noc.

Lakomec, zabručela, práskla dveřmi lednice a flašky uvnitř zazvonily. Peněženku si do hrobu nevezmeš.

Ani to však nebyla poslední kapka. Jedno odpoledne jsem přišel domů dřív. Mé neteře byly v mojí ložnici. Starší skákal na ortopedické posteli, která stála skoro jako nový Rapid, a mladší… ta s vášní kreslila na stěnu. Mým drahým rtěnkou Dermacol z limitované edice.

Okamžitě vypadněte ven! zahřměl jsem. Děcka zmizela, jak když střelí.

Na kravál přiběhla Lída. Spatřila poničené tapety a zlomenou rtěnku a jen mávla rukou:

Co vyvádíš? Vždyť jsou to děti. Tu čáru na zdi setřeš, rtěnka je jen barvička, koupíš novou. Děláš z komára velblouda. Mimochodem, ty stavební práce se prý protáhnou. Dělníci jsou jak štamgasti, budeme tu do léta. Vám je tady stejně smutno, aspoň vás rozveselíme!

Kateřina jen stála a mlčela. Jak hadr na holi.

Neříkal jsem nic. Raději jsem odešel do koupelny, abych neudělal něco, co by mě dostalo do vězení.

Večer šla Lída do sprchy a nechala telefon na stole. Displej zablikal. Ne, že bych měl ve zvyku číst cizí zprávy, ale tentokrát bylo jasné vše už na první pohled. SMS od kontaktu Markéta Nájem:

Lído, peníze za další měsíc jsem poslala. Nájemníci jsou spokojení a ptají se, jestli nemohou prodloužit až do srpna?

A hned nato hláška z banky: Příchozí platba: +35 000 Kč.

Uvnitř mi cosi cvaklo. Vše do sebe zapadlo: žádná rekonstrukce neprobíhá. Tohle vychytralé stvoření pronajalo svůj kutloch na měsíc dopředu a sama se nastěhovala k nám, na cizí útraty, pobírat všechny benefity – pomoc, jídlo, služby. A že si k tomu pohodlně přišla na pár měsíčních platů. Její geniální podnikatelský plán samozřejmě na můj účet.

Vyfotil jsem zprávy jejího telefonu. Ruky se mi vůbec netřásly, naopak, naplnil mě klidný, ledový vztek.

Katko, pojď na chvíli do kuchyně, zavolal jsem na ženu.

Když přišla, podal jsem jí mobil. Přečetla řádky, tvář rudá, pak bledá.

Honzo, možná je to nějaký omyl?

Omyl je, že je ještě nevyhazujeme, řekl jsem klidně. Buď zítra po obědě zmizí, nebo zítra zmizíš ty. S celou svou slavnou rodinou.

A kam půjdou? ptala se šeptem.

To je mi upřímně jedno. Třeba pod most, třeba do Grand Hotelu Europa, jestli jim na něj zbylo z nájmu!

Ráno Lída oznámila, že jde do města, okouknout nádherné kozačky (asi za ty z pronájmu získané peníze). Děti velkoryse nechala Kateřině, která si vzala volno.

Vyčkal jsem, až se za ní zabouchnou dveře.

Kateřino, vezmi děti a běžte do parku. Na dlouho.

Proč?

Protože za chvíli začne dezinfekce bytu od škůdců!

Jakmile se vchodové dveře zavřely, vytočil jsem zámečnictví. Druhý telefonát směřoval na městskou policii.

Hra na pohostinnost skončila. Žádná slabost.

Slévač, chlap jako hora s kérkou na předloktí, vyměnil zámek rychle.

Kvalitní dveře, šéfe. A tenhle zámek, to už je jiný kalibr. Bez úhlové brusky se dovnitř nikdo nedostane.

To přesně potřebuji. Pevnost, kývl jsem.

Platbu jsem mu poslal mobilem částku, za kterou by se dalo povečeřet v Esce, ale za klid bych těch peněz dal klidně dvakrát víc. Pak jsem se pustil do balení. Bez emocí. Vzal jsem velké černé pytle na odpadky, silné na 120 litrů, a sypal tam všechno: Lídiny spodky, dětské punčochy, hračky rozházené po celé obýváku. Přípravky na vlasy a krémíky, které naházela do mé koupelny, jsem smetl jediným mávnutím.

Za čtyřicet minut stály na chodbě naskládané hromady pěti pytlů. Vedle se krčily dva kufry.

Když vrátil výtah strážníka, už jsem čekal s listem vlastnictví i občankou v ruce.

Dobrý den, pane strážníku, nabídl jsem mu papíry. Byt je napsaný na mě, trvalé bydliště mám jen já. Čekám, že se někdo pokusí neoprávněně vejít.

Strážník, mladý kluk s unavenýma očima, ledabyle papíry prolistoval.

Příbuzenstvo?

Bývalé, uchechtl jsem se. Rodinné spory přerostly v majetkové.

Lída dorazila o hodinu později, obtěžkaná nákupními taškami z Pařížské a celá rozesmátá. Úsměv jí zmrzl na tváři, když spatřila pytle a mě s policistou ve dveřích.

Co to má znamenat? vykřikla, ukazujíc na pytle. Honzo, úplně ses zbláznil? To jsou moje věci!

Správně, složil jsem ruce na prsou. Vem si je a běž. Hotel zavřen.

Vrhla se ke dveřím, ale strážník jí zastoupil cestu.

Paní, žijete tady? Máte tu trvalý pobyt?

Já jsem manželčina sestra! Jsme hosti! obrátila se na mě, tvář rudá. Ty se zbláznil? Kde je Katka? Ještě uvidíš!

Klidně jí zavolej. Ale ona ti to stejně nevezme. Právě svým dětem vysvětluje, jak jsi podnikavá.

Lída vytáčela číslo. Marně. Zdálo se, že Kateřina konečně našla páteř nebo se jednoduše zalekla možnosti rozvodu, kdy by mohla zůstat s prázdnou.

Nemáš na to právo! zaječela Lída, házela tašky na zem. Z jedné vypadla krabice nových bot. Máme rekonstrukci! Děti nemají kde být!

Nešiď, přistoupil jsem blíž a podíval se jí do očí. Pozdravuj Markétu. Zeptej se jí, jestli prodlouží pronájem tvého bytu až do srpna. Nebo jestli budeš muset vyhodit nájemníky, abys tam sama mohla bydlet.

Lída ztuhla.

Jak jak

Máš blokovat telefon, podnikatelko. Měsíc jsi tu žila zadarmo, žrala moje jídlo, ničila byt, a z vlastního máš příjem na novou Fabii? Gratuluji. Ale teď poslouchej.

Sklonil jsem hlas, takže každé slovo znělo v tichu chodby ostře:

Vezmi věci a zmiz. Objevíš-li se ty nebo tvé děti do kilometru od mého bytu jdu na finančák. Nezdaněný nájem je jejich oblíbené téma. A ještě podám trestní oznámení za krádež. Ztratil se mi zlatý prsten. Vím, kde ho najdou v jednom z těch pytlů, budou-li je prohledávat.

Prsten byl v trezoru, ale Lída to netušila. Zbledla, make-up se jí změnil v masku.

Seš parchant, Honzo, zasyčela. Bůh tě potrestá.

Bůh má plno, já mám volný byt, podotkl jsem.

Chápala pytle, nadávala TikTokovou češtinou, a zkoušela přes telefon sehnat taxi. Strážník vše sledoval s jakousi nudou, rád, že nemusí psát protokol.

Když se výtah zavřel a zmizela Lída, její harampádí i její sny o zisku, obrátil jsem se ke strážníkovi:

Děkuji za zásah.

To je v pořádku, mávl. Ale dobré zámky jsou základ.

Zavřel jsem dveře a nový zámek tiše zaklapl. Byt voněl po sava, úklid už skončil v kuchyni a pokračoval ve ložnici.

Kateřina se vrátila za dvě hodiny. Sama. Děti vrátila Lídě do náruče na ulici u taxíku. Vstoupila do bytu, rozhlížela se opatrně, ve tváři obavy.

Lída… odjela.

Vím.

Vyhrožovala, že mě pomluví…

Je mi jedno, co říkají krysy, když opouští loď.

Seděl jsem v kuchyni a pil čerstvě umletou kávu z oblíbeného, celého hrnku. Na stěně už nebyla ani stopa po rtěnce čistící firma si poradila. V lednici byly jen moje věci.

Věděla jsi o tom pronájmu? zeptal jsem se bez pohledu na ni.

Ne! Přísahám, Honzo! Kdybych měla tušení

Kdybys věděla, mlčela bys, shrnul jsem. Poslouchej dobře, Katko. Bylo to naposledy. Jednou se něco podobného zopakuje, a tvoje kufry budou stát vedle těch jejich. Rozumíš?

Přikývla. Rychle a vystrašeně. Věděla, že si nedělám legraci.

Upil jsem další doušek kávy.

Tahle byla dokonalá.

Horká, silná a hlavně vychutnaná v naprostém, čistém tichu mého bytu.

Koruna netlačí.

Sedla jak ulitá.

Rate article
Add a comment