Ráda bych se s vámi podělila o poznání, které ke mně přišlo až v pozdním věku. Bohužel jsem si uvědomila některé velmi nepříjemné věci, ale lepší pozdě než nikdy.
Došlo mi, proč žiji v sedmdesáti letech sama. Moje děti se mnou už deset let nemluví a vnoučata snad ani netuší, že existuji. Jak k tomu došlo?
Teprve ve stáří jsem pochopila, že jsem svůj život vedla špatným směrem a mnoho činů teď lituji. Ale čas vrátit nelze!
Vždycky jsem své děti považovala za nerozvážné a nesamostatné. Snažila jsem se je neustále poučovat, ukazovat jim, co je správné, a zasahovat do jejich rozhodnutí. Když se jim něco nepodařilo, hned jsem jim připomínala: Kdybys dala na maminku, dopadlo by to líp!
Nedokázala jsem držet jazyk za zuby ani před návštěvami nebo příbuznými. Měla jsem pocit, že beze mě nic nezvládnou.
Postupně se ode mě děti odtahovaly, až jsme se stali cizími lidmi. O narození své vnučky jsem se ani nedozvěděla od rodiny, ale až od cizích lidí.
Snažila jsem se navázat kontakt, volala jsem, psala, ale bylo to marné. Děti mi řekly:
Když jsme pro tebe takoví hlupáci, povídej si s někým chytřejším. Na co nás potřebuješ?
Poznala jsem, že děti si zaslouží být přijímány jako dospělí lidé se všemi právy. Nepotřebují neustálou kritiku, ale mámu, která je pochopí, podpoří je, upeče jim výborný koláč a nabídne teplý čaj.
Do jejich soukromí by se rodič neměl vměšovat. Mají svůj život a své cesty, po kterých musejí jít sami. Já jsem teď zůstala sama. K čemu mi teď je, že jsem byla tak moudrá?
Vážte si svých dětí a buďte jim oporou, jinak zůstanete na stáří sami. To je lekce, kterou jsem pochopila příliš pozdě.