Přátelé přišli s prázdnýma rukama ke slavnostně prostřenému stolu a já jsem zavřela lednici.
Jardo, jsi si jistý, že tři kila vepřové krkovice budou stačit? Minule všechno snědli do posledního drobečku, i kousky chleba vytírali omáčkou. A Libuška si ještě říkala o krabičku s sebou, prý pro pejska, a pak dávala fotky mé pečeně na Facebook a vydávala to za svou specialitu.
Markéta nervózně mačkala roh kuchyňské utěrky, rozhlížela se po kuchyni, která teď vypadala jako bojiště. Bylo teprve poledne, ale už byla na pokraji sil. Od šesti ráno na nohou: napřed na trh pro to nejčerstvější maso, pak do supermarketu pro kvalitní alkohol a lahůdky, potom nekonečné krájení, vaření, pečení.
Jarda, Markétin manžel, stál u dřezu a apaticky loupal brambory. Hromada slupek narůstala a s ní i jeho tiché podráždění, které se však snažil skrývat.
Markéto, vždyť to stačí! povzdechl si při oplachování další brambory. Tři kila masa pro čtyři hosty a nás dva? To je půl kila na člověka. Vždyť to nemůžou sníst. Už tak jsi to přehnala: kaviár, losos, hromady salátů. Nejsme na svatbě, prostě jen slavíme opožděně kolaudaci.
Ty tomu nerozumíš, mávla rukou Markéta a míchala hustou omáčku na pánvi. To je Renata s Vaškem a Helena s Tomášem. Naši staří kamarádi, roky jsme se neviděli a oni jedou přes půl Prahy. Připadalo by mi hloupé, kdyby nenašli bohatě prostřený stůl. Ještě řeknou, že jsme zpychli, koupili byt a teď škudlíme.
Markéta byla vždycky taková. Pohostinnost měla v krvi po babičce, která prý dokázala uvařit polévku i z holé vody a nakrmit regiment. Prázdný stůl považovala za osobní urážku. Když hostila, musela to být hostina na úrovni, a když slavila, stůl se musel prohýbat. Týden dopředu vymýšlela menu, hledala recepty, šetřila z výplaty, jen aby mohla koupit ten rum, co má rád Vašek, a to pravé francouzské víno, které preferuje Renata.
Měli by taky něco přinést, zamumlal Jarda. Například, na Tomášově narozeninách jsme přinesli drahý dárek, alkohol a ty jsi pekla dort. A oni? Když jsme šli jednou k nim bez pozvání, dali nám čaj z pytlíku a suchary ještě ze starého bytu.
Nejsi malicherný? napomenula ho Markéta. Měli tehdy těžké období, hypotéka, rekonstrukce. Teď už se jim daří. Vašek povýšil, Helena se chlubila novým kožichem. Třeba něco přinesou. Dort nebo ovoce. Speciálně jsem nenakupovala dezert, naznačila jsem to Renatě, že sladké mají vzít oni.
V pět odpoledne už byt zářil čistotou a tabule v obýváku vypadala, jako by tu měla být natáčena reportáž o delikatesách. Uprostřed mísu s pečeným jazykem, kolem dokola saláty s masem a raci, bramborový salát, sleď pod čepicí zdobený kaviárem, domácí šunka a uzené. V troubě voněla vepřová krkovice s bramborem a houbami. V lednici se chladily Becherovka, drahý rum i tři lahve vína.
Markéta, unavená, ale spokojená, si oblékla své nejlepší šaty, upravila vlasy a usedla do křesla čekat na zvonek.
Mám z toho nervy, přiznala muži, když si zapínal košili. První návštěva v našem novém bytě, chci, aby všechno bylo perfektní.
Zvonek se ozval právě v pět. Přátelé přijeli přesně.
Markéta vyrazila otevřít. Ve dveřích stála hlučná skupina. Renata v tom novém norkovém kožichu, který stál skoro půl rekonstrukce, Vašek v kožené bundě, Helena s výrazným líčením a lehce připitý Tomáš.
No sláva, nový byt! zavolala Renata, vpadla do předsíně a zahalila Markétu vlnou sladkého parfému. Tak ukažte, co jste pořídili!
Hosté si hlasitě sundavali kabáty, házeli je Jardovi do náruče, ten je sotva stačil věšet na ramínka. Markéta je vítala s úsměvem, ale nenápadně sjížděla očima po jejich rukách.
Ruce měli všichni čtyři prázdné. Ani tašku, ani krabičku s dortem, ani lahev vína, vlastně ani obyčejnou čokoládu.
A kde… začala Markéta, ale rychle se zarazila. Bylo by trapné se ptát. Možná něco nechali v autě? Nebo mají něco drobného v kapsách?
Markéto, tobě to sluší! Helena jí políbila na tvář a vešla do chodby, aniž by se přezula. A ta rekonstrukce! No, hezky čistě, ale trochu strohé. Ty tapety, to je jak v kanceláři. To jste měli vzít něco s ornamentem.
Máme rádi minimalismus, odpověděl s ledovým klidem Jarda. Pojďte do obýváku, stůl je prostřený.
Skupina se nahrnula do obýváku. Vaškovi se rozsvítily oči.
Tedy Markéto, to je hostina! Věděl jsem, že u tebe se najím. Od rána jsme schválně nic nejedli, aby bylo místo na tvou vyhlášenou pečeni.
Všichni se usadili. Markéta odběhla do kuchyně pro horký předkrm žampiony v omáčce. Hlavou jí vířila jen myšlenka: “Možná chystají dárek v obálce? Proto nic nenesou v ruce?”
Když se vrátila s tácem, talíře už byly rozhrabané, saláty mizely, aniž by čekali na přípitek.
Mmm, ten salát, to je paráda! chrochtal Tomáš. Jardo, nalej! Proč už dávno nemáme něco v ruce? Mám žízeň jak velbloud.
Jarda nalil pánům Becherovku, dámám víno.
Na nový domov! zvedl skleničku Vašek. Ať vám tu dobře žije, ať se vám stěny nerozpadnou a sousedi nezatopí. Tak pojďme na to!
Řádně si přiťukli, Vašek kopnul panáka a hned se natahoval po lososu.
Hele Markéto, ta Becherovka není moc studená. To by chtělo hodit na chvíli do mrazáku.
Je z lednice, Vašku, pět stupňů, jak má být, vysvětlila tiše Markéta, cítíc, jak v ní roste první zárodek vzteku.
Ale hadra, správně nachlazený to není. Ale co, hlavně že je. Rum bude? Dám si na spravení chuti.
Je, přikývla Markéta. Ale pojďme nejdřív něco sníst?
Jídlo a pití patří k sobě! zahřměl Tomáš.
Zábava nabírala obrátky. Jídlo mizelo z talířů hrozivou rychlostí. Hosté jedli, jako by týden nejedli nic než suchý chleba, a ještě u toho nešetřili kritikou.
Ten sleď pod čepicí je nějak suchý, rýpla si Renata a nabrala si už třetí porci. Šetříš majonézou?
Dělala jsem domácí, ten není tak mastný, omlouvala se Markéta.
To jsou zbytečné složitosti, mávla rukou Helena. V obchodě koupíš pytlík a máš to za minutu. Mimochodem, ten kaviár je nějaký drobný. To je lososí? Lepší by bylo z jesetera.
Markéta se podívala na Jardu. Ten byl celý brunátný a tisknul vidličku, až mu zbělely klouby.
Povídejte, jak se vám daří? zkusil změnit téma Jarda. Renčo, byla jsi v Dubaji?
Ovšem! zatočila Renata očima. Sen! Pětihvězdičkový hotel, vše all inclusive, humři, šampaňské proudem. Kupovala jsem si tam kabelku, Louis Vuitton, originál! Dala jsem za ní sto tisíc, ale stojí to za to. Vašek na mě brblal, ale řekla jsem mu: “Žijeme jen jednou!”
Ty ženy jsou hrozné rozhazovačky, přihodil Vašek a bez dovolení si naléval rum. Já si našetřil na nového Opla, SUV. Peněz máme dost, nevyhazujeme za pitomosti jako je rekonstrukce.
Pitomosti? podivila se Markéta.
No, stěny jsou stěny, vysvětlila Helena. My bydlíme už deset let v bytě po babičce, tapety pamatují ještě socialismus. Zato každý rok k moři, značkové hadry, restaurace. Vy furt do cihel. Děsná nuda.
Když jsme u restaurací, skočil Tomáš, utřel si mastné rty a hodil ubrousek na ubrus. Včera jsme byli v “Mlýně”. Tam je kuchyně na úrovni, že padneš. Útrata pět tisíc, ale zážitek! Lepší než se trápit doma. Markéto, kdy už bude to maso? Saláty jsou jen předkrm.
Markéta vstala a sbírala špinavé talíře. Uvnitř vibrovala. Tahle parta se zrovna chlubila kabelkami za sto tisíc a večeřemi za pět, ale přišli k ní s prázdnýma rukama. Ani květinu, ani bonboniéru.
Šla do kuchyně. Renata se vyřítila za ní, prý pomoct, ale spíš chtěla povídat.
Markéto, ty ses vyšťavila, zašeptala, opřená o rám dveří. Stůl sice bohatý, ale je na tobě vidět únava. To víno je takové jakési. Tohle máme s Vaškem jen ke grilování na chatě. Mohla sis dát záležet.
To je francouzské víno, osm set za lahev, procedila Markéta a naskládala talíře do myčky.
Osm set? Tě napálili. Kyselé jak ocet. Hele, nebudeš mít něco sbaleného s sebou? Zítra se nám nebude chtít vařit, a ty jsi toho dělala moc, to nesníte.
Markéta ztuhla s talířem v ruce. Pomalu se otočila k “kamarádce”.
Chceš ode mě jídlo s sebou?
No jasně! Vždyť to je běžný. Rozdělit si, co zbyde, ušetříme peníze zasmála se Renata. Mimochodem, bude i dort? Chtěla bych na něco sladkého.
Dohodly jsme se, že sladké přinesete vy, připomněla Markéta.
Já?? roztáhla oči Renata. To nehrozí! Jsem na dietě, sladké nenosím. Myslela jsem, že upečeš svůj vyhlášený Napoleon nebo aspoň koupíš něco dobrého. My přišli bez ničeho, protože u vás vždycky je všeho dost. Jste přece teď boháči s novým bytem.
Markéta položila talíř na stůl tak, že porcelán zazvonil.
Tak vy jste si mysleli, že máme vše, zopakovala tiše.
Samozřejmě, nechápala Renata. Vždyť platíte hypotéku, nový byt. Tak co bychom vám nosili. My šetříme na Maledivy, jsme chudý příbuzní. Pojď, přines to maso, kluci už bouchají příbory o stůl.
Markéta na chvíli zamrzla. V hlavě jí bleskly vzpomínky: jak půjčovala Renatě peníze na last minute zájezd a vracela jí je půl roku po pětistovkách; jak Vašek přemlouval Jardu, aby mu pomohl se stěhováním a ani benzín nezaplatil; jak vánoční návštěvy slavili u ní, ale k nim byli pozvaní jednou za pět let s mraženými knedlíky k večeři.
Markéta přešla k troubě. Otevřela dvířka. Vůně pečeného masa s bylinkami a česnekem se rozlila po kuchyni. Krásná krusta, šťavnatá šťáva, houby, slanina Tohle maso stálo půl dne v kuchyni a spoustu peněz.
Mrkla na lednici, kde stál obrovský dort Pavlova s ovocem, za který utratila dva tisíce korun, protože chtěla připravit překvapení, i když slíbili přinést sladké.
Zavřela troubu, ztlumila plotýnku. Došla k lednici a pevně přitiskla dvířka.
Maso nebude, řekla nahlas.
Cože? nechápala Renata. Spálilo se?
Ne. Ale nebude. Jen tak.
Markéta vešla do obýváku. Pánové nalévali další rundu a diskutovali o politice. Jarda vypadal zoufale.
Drazí hosté, začala Markéta třesoucím se hlasem. Hostina končí.
Všichni umlkli a otáčeli se k ní. Vašek zkameněl se štamprlí u rtů.
Markét, co blbneš? My ještě neměli hlavní chod! Slíbila jsi maso!
Slíbila, přikývla Markéta. Ale změnila jsem názor.
To je vtip? My máme hlad! Přines to maso!
Maso zůstane v troubě. A tam taky zůstane. Oblečte se prosím a běžte domů. Nebo si zajděte do Mlýna, tam vás nakrmí za pět tisíc.
Jsi opilá? vyvalil oči Tomáš. Jardo, zastav svou ženskou! Co to má být? My jsme hosté!
Jarda vstal, podíval se nejdřív na Markétu, pak na přátele. Viděl, jak Markéta celá vibruje vztekem i smutkem a lesknou se jí oči.
Markéta není opilá, řekl klidně Jarda. Jen už toho má dost. Přijdete do našeho bytu, nic nepřinesete, vypijete můj rum, kritizujete jídlo mojí ženy, nazýváte naše víno octem a náš byt kanceláří. A ještě chcete maso?
My jsme jen vtipkovali! spustila Renata. No tak jsme zapomněli dort, to se stane. Ale přinesli jsme aspoň dobrou náladu!
Dobrou náladu na náš účet? povzdechla si Markéta. To ne. Dneska jsem u plotny stála celé dopoledne. Utratila jsem za ten stůl půlku výplaty. Chtěla jsem vám udělat radost. A vy jste jen pohodlní paraziti. Kteří jezdí do Dubaje, ale škudlí dvacku na čokoládu pro hostitelku.
Tak to jsi pěkně trapná! Vašek vyskočil a převrhnul židli. Kousek chleba nám vyčítáš? Jen se udav svým masem! Jdeme! Tady už se neukážu.
Tak pojďte, klidně řekl Jarda, otevřel dveře dokořán. A nezapomeňte si vzít prázdné krabičky.
Hosté odešli s křikem a nadávkami. Renata ječela, že už není Markétina kamarádka, že jí vynese na Facebook jako lakomou hysterku. Helena si stěžovala na zkažený večer. Pánové nadávali.
Když za posledním hostem zabouchla dveře, nastalo v bytě ticho. Markéta stála v obýváku a dívala se na rozhrabaný stůl. Špinavé talíře, skvrny od vína na ubrusu, pomačkané ubrousky.
Jarda přišel a objal ji kolem ramen.
Jak ti je? zeptal se tiše.
Třesou se mi ruce, přiznala Markéta. Nejsem lakomá? Neměla jsem to prostě přetrpět? Byli to přece hosté
Nejsi lakomá, Markéto. Poprvé jsi dala najevo, že si vážíš sama sebe. Jsem na tebe hrdý. Fakt. Sám bych je vyprovodil ještě dřív.
Markéta se schoulila do mužských paží.
Co maso? zeptal se Jarda po chvíli s úsměvem. Je ho tam ještě dost? Voní to tak, že už mám hlad jak vlk.
Markéta se poprvé toho večera opravdu upřímně zasmála.
Je, Jardo. A je i dort, veliký, s ovocem.
Sedli si ke stolu, shrnuli špinavé nádobí stranou, vytáhli z trouby voňavé, šťavnaté maso a nakrojili dort. Nalili si to kyselé víno, které bylo ve skutečnosti báječné bordeaux.
Na nás, přiťukl si Jarda s Markétou. Ať u našeho stolu sedí jen ti, kdo přijdou s otevřeným srdcem, ne s prázdnou lžící.
Jídlo jim chutnalo víc než kdy jindy. Užili si společné chvíle a ticho, které bylo plné pohody.
Po hodině Markétě pípnula zpráva od Renaty: Jste trapní! Sedíme v Mekáči a dusíme se hamburgery kvůli vám! Aspoň bys mohla se omluvit!”
Markéta jen pousmála a zmáčkla blokovat”. Totéž udělala na čísla Heleny, Vaška a Tomáše.
Kontakty v telefonu o čtyři položky ubyly. Zato životu přibylo o hodně víc vzduchu. Lednice byla plná dobrého jídla a s Jardou jim vydržela na týden. Ani drobeček se nedostal k těm, kdo si to nezaslouží.
Tento příběh nám připomíná, že přátelství je dvousměrná ulice a někdy zavřená lednice je tím nejlepším způsobem, jak si uchovat sebeúctu.