Oksana přišla na pracovní pohovor a ztuhla, když uviděla, kdo sedí v kanceláři ředitele

Dobré zprávy

Jitka přišla na pohovor a ztuhla, když uviděla, kdo sedí v kanceláři ředitele.

Dvacet let Jitka Novotná zajišťovala spisovou službu, zvedala telefony, usmívala se návštěvníkům, kteří si to kolikrát opravdu nezasloužili, a vařila kafe vedení s takovou zručností, že ji málem povýšili na vedoucí kantýny. A stejně ji nakonec propustili. Takový je život.

A teď pohovor. Poprvé po dvaceti letech.

Jitka stála v předsíni před zrcadlem a vážně hovořila sama se sebou. Kostým v pořádku. Účes drží. Obličej tvář čtyřicet šestileté ženy se nezapře, ale pořád to jde. Hlavně nepanikařit. Je to jen práce. Nová kancelář, nový stůl, nové telefony.

Kámoška Dana se nabídla, že ji doprovodí, a v kabině výtahu jí dala poslední rady:

Jitko, drž se tam. Jsi profík. Dvacet let praxe není žádná legrace.

Dvacet let, zopakovala Jitka. A stejně mě vyhodili.

No tak co. Máš zkušenosti.

Dano, řekla Jitka. Radši už běž do práce.

Sídlo firmy bylo v klidné uličce v centru Prahy. Čtyřpatrová budova s ambicemi: sloupy, skleněné dveře, vrátný v saku. Jitka se narovnala. Nadechla se. Vydechla. A vstoupila.

Recepční jí ukázala na třetí patro:

Pan ředitel vás očekává. Kancelář tři sta dva.

Třetí patro. Chodba. Dveře s cedulkou.

Jitka zaklepala a vešla.

A zůstala stát. Za stolem seděl Martin.

Její bývalý. Ten, kterému kdysi vytáhla třísku z prstu, nosila mu koláče při zkouškách, odpustila mu cosi, co se ani nemělo. Kvůli němu několik let nespávala.

Dívali se na sebe. On na ni. Ona na něj.

To ticho bylo tak dlouhé, že buď odejdete, nebo zůstanete. Jiná možnost není.

Tak tohle, pomyslela si Jitka s podivně klidným údivem, se asi jmenuje osud s hodně cynickým smyslem pro humor.

Martin vypadal dobře. Což bylo na tom to nejhorší.

Osm let si Jitka v duchu představovala možný střet s bývalým manželem a v těch představách byl takový unavený, zpuchřelý, aspoň s pořádným břichem. Něco se s člověkem, který uměl tolik ublížit, za osm let přece musí stát.

Ale on ne.

Martin seděl za ředitelským stolem v dobře padnoucím saku, perfektní účes, výraz člověka, který dávno uzavřel s vlastním svědomím nějaký výhodný kompromis. Šediny ve vlasech mu docela slušely. Na stole notebook, diář, malý kaktus. Kaktus, vida. Symbol, jak by smet.

Jitko, řekl. Ne paní Novotná, ne dobrý den, prostě Jitko. Jako by se včera rozešli po večeři.

Ahoj Martine, odpověděla mu.

Martin ukázal na židli. Jitka se posadila. Kabelku si položila na kolena, bylo jí záhadně důležité něco držet v rukou. Třeba tu kabelku.

Životopis mám tu, kývl ke stolu. Už jsem ho pročítal.

Dobře.

Dvacet let v sekretariátu. To je opravdu dlouhá praxe.

Ano.

Mluvil věcně, chladně, koukal někam vedle jejího levého ucha. Tak jak se díváte na někoho, komu rozumíte, ale tváříte se, že ne.

Hrajeme si na profesionály, došlo Jitce. Dobrá, zvládnu to.

Mohla byste mi popsat svou poslední pracovní pozici? pronesl Martin.

A začalo to.

Jitka vyprávěla: klidně, jasně, strukturovaně náplň práce, zodpovědnosti, dokumentace, programy, kolik lidí vedla. Ale v hlavě jí mezitím běžel úplně jiný rozhovor.

To je ten člověk, co ti řekl ty mi nerozumíš a šel za Ivanou z účtárny.

Jaké programy jste používala?

Vyjmenovávala je. A v duchu ji napadlo to je ten chlap, kvůli kterému jsi tři měsíce pořádně nejedla a půl roku pořádně nespala.

Byla jste součástí jednání s partnery?

Ano, kromě koordinace smluvní dokumentace a organizování schůzek na úrovni vedení firmy.

Najednou jí bylo jasné: teď tu sedí. Ve slušném saku. Za stolem.

Martin si dělal poznámky do diáře anebo to aspoň předstíral. Jitka koutkem oka sledovala pohyb jeho propisky a připadalo jí to celé až neuvěřitelně ironické. Krutě ironické.

Venku klidná pražská ulice, po dlažbě šustí listí, běžný říjen. A uvnitř téhle kanceláře osm let, rozvod, soudy kvůli bytu, věčné hádky o chalupu, dlouhé večery, kdy volala Daně a mlčela do sluchátka, protože nebyla schopná něco říct.

A teď tu sedí. S tím kaktusem.

Proč jste opustila předchozí zaměstnání? zeptal se Martin. Hlas měl pořád stejný. Věcný.

Došlo ke zrušení celého oddělení. Bylo to rozhodnutí vedení.

Rozumím. Pauza. Měla jste dobré vztahy s vedením společnosti?

Ano. Komunikace s generálním ředitelem a představenstvem patřila mezi mé hlavní úkoly.

Zvládnete udržet důvěrnost informací?

Určitě.

Martin se na Jitku dlouze zadíval. Jitka jeho pohled ustála ne s úsměvem, ani s nenávistí, prostě rovně.

Dobrá, řekl Martin. Odložil propisku. Rád bych navrhl, abychom si popovídali v méně formální atmosféře. Co takhle káva?

V tu chvíli Jitka pocítila něco zvláštního. Nebyl to strach. Spíš předtucha, že ten pravý rozhovor teprve přijde a na něj je potřeba se připravit.

Nemám nic proti, odpověděla klidně.

Martin vstal, přešel k malé kávovar u okna. Stál k ní zády. Jitka ho sledovala a přemýšlela, co řekne. Něco zásadního, nebo něco jen nostalgického? Něco, co ho vede k pozvání na kafe.

Kávovar zasyčel.

Vypadáš dobře, řekl najednou Martin, stále otočený zády a přešel na tykání.

Jitka nic neřekla.

Postavil před ni šálek, vrátil se na místo.

Opravdu, dodal.

Jitka se podívala na kávu a pak na něj.

Děkuji, řekla bez emocí.

Martin chvíli přemýšlel.

Jitko, mám potřebu něco říct. Ne jako ředitel, ale jako člověk, co tě zná.

Tohle už je zajímavé, pomyslela si Jitka. Nějak podvědomě cítí, že to bude něco zásadního.

Jsem rád, že jsi přišla právě sem, řekl Martin.

Náhoda, pokrčila rameny Jitka.

Třeba. Trochu se usmál. Ale opravdu jsem rád. Jsi profesionál, to je vidět. Takového člověka potřebuji.

Dobře.

Ale chci, na chvíli se odmlčel, hledaje slova, abychom všechno chápali jasně. Od začátku. Žádné staré příběhy. Prostě nový list, jak se říká.

Tak tady to je.

Jitka odložila šálek.

Nový list. Tak tomu se říká. Osm let a nový list. Soud o byt nový list. Tři měsíce, kdy byla na dně také nový list.

Minutu, dvě mlčela. Dívala se na něj pozorně, v klidu, jako by si přeměřovala, co dělat.

Martine, začala. Chápu to správně: nabízíš mi práci pod podmínkou, že zapomenu na vše, co bylo?

Trochu pozvedl obočí.

Nabízím začít znovu. To není totéž.

Ale je, řekla Jitka. Pro mě ano.

Ticho. Kaktus na stole píchal, jak měl ve zvyku.

Víš, pokračovala Jitka, já nemám v úmyslu se v tom hrabat. Ani trochu. Nemám chuť ani čas. Ale nebudu předstírat, že se to nestalo. Bylo to. Je to kus mého života. A není to stránka, která se dá přetočit.

Martin mlčel.

Přišla jsem na pracovní pohovor, řekla Jitka, ne na vybavování minulosti. Pokud hledáš zkušenou vedoucí admin oddělení s dvacetiletou praxí, ráda si vyslechnu podmínky. Pokud někoho, kdo předstírá, že před osmi lety nic nebylo, nejsem to já.

Vzala si šálek. Napila se. Kafe bylo opravdu dobré, poznamenala si to s takovým zvláštním, úplně cizím uspokojením.

Martin mlčel. Díval se na ni jinak, než ji kdy znal. Později mu došlo, že to byl obdiv.

Změnila ses, řekl potichu.

Ano, přikývla Jitka. Osm let je osm let.

Martin vstal. Došel k oknu, chvíli hleděl dolů na ulici, pak se otočil.

Jitko, jeho hlas změkl. Vím, že jsem tehdy udělal chybu. Není to nový list. Máš pravdu. Stalo se a já to pokazil.

Jitka jej sledovala.

Tohle opravdu nečekala. Osm let si představovala všechny možné reakce že bude hrubý, že ji přehlíží, že je shovívavý. Nikdy si však nepřipustila, že jednoduše řekne: udělal jsem hloupost.

Dobře to slyšet, řekla po krátké pauze. I když už je pozdě.

To ano, přikývl Martin. Pozdě.

Nyní bylo ticho jiného druhu. Obyčejné, klidné ticho, co zbyde po rozhovoru, kde už padlo všechno důležité.

Co se týká práce, navázal Martin, rád bych ti nabídl pozici vedoucího administrativního oddělení. Je to víc než sekretariát. Mzda je dobrá. Rozhodnutí nechávám na tobě.

Jitka chvíli přemýšlela.

Ozvu se, řekla nakonec.

Dobře.

Postavila se. Vzala kabelku. Martin také vstal, bez jakýchkoli šéfovských gest, obyčejně.

Jitko, zavolal, když už byla skoro u dveří.

Otočila se.

Děkuji, že ses hned nezvedla a neodešla.

Jitka se zamyslela.

Ani jsem nečekala, že zůstanu, odpověděla upřímně.

Na chodbě se na chvíli zastavila.

V klidu stála u dveří s cedulkou.

Venku na ni čekala Dana s kelímkem kávy z automatu. Podívala se na Jitku, zahlédla něco v jejím výrazu a hned se zeptala:

Tak co?

Nabídli mi místo, řekla Jitka.

Dobré?

Ano. Vedoucí administrativního oddělení.

Páni. Dana krátce mlčela. A ředitel je?

Martin.

Dana na ni koukala dlouze.

Martin?! Tvůj Martin?!

Bývalý, upřesnila Jitka.

A ty?

Řekla jsem, že si to rozmyslím.

Jitka si vzala kelímek a napila se. Automatová káva byla horší než ta v kanceláři nahoře, ale tak nějak bližší.

Šly spolu uličkou. Listí pod nohama šustilo, přesně jak to má v říjnu být. Slunce svítilo, spíš jen tak, že je, než aby opravdu hřálo.

Teď už je to moje volba. Ne jeho, Jitka se usmála. Opravdu moje.

Rate article
Add a comment