Vyrůstala jsem na moravském venkově jako obyčejná dívka, nenápadná a bez zvláštních darů. Maminka, paní Novotná, mi často říkávala: Po škole půjdeš buď ke kravám, nebo budeš prodávat rohlíky v obchodě. Pro tebe není v naší vesnici nic jiného. Vše mezi námi mělo pachuť studené reality, jako by noc vždy zakrývala slunce.
Ale já jsem se vzepřela, zvolila jinou cestu tak jak někdy ve snu rozbiješ pravidla a další krok tě vede ve vzduchu. Po deváté třídě, když ještě voněla louka po dešti, jsem otěhotněla s chlapcem jménem Jindřich, co byl o rok starší a vždycky se smál do větru. Rodiče, v podivném shromáždění za dunění hodin, rozhodli, že syna toho, který se nasměje do tmy převezme babička z tátovy strany, protože já jsem mateřství vnímala jako vzdálenou stanici a má matka neměla ani korunu na víc. Potom, co jsem porodila, opustila jsem mlčky vesnici vše bylo pohyblivé a bez obličejů.
Ve městě jsem začala studovat na umělecké škole. Měla jsem v prstech zvláštní cit a touhu, která někdy zahoří i v obyčejných lidech. Ve víkendech jsem tančila v klubech, občas zašla na film do kina s oblaky prachu kolem světla, nebo bloudila pasážemi mezi obchody, jako bych se posouvala mezi sny. Pryč bylo tahání vody ze studny, sekání dřeva za domem, i zamrzlé ruce od kamen. Rozhodla jsem, že v Olomouci zůstanu ať už malováním vydělám sto nebo pět set korun, bylo to moje.
V posledním ročníku mě navštívila další těhotenství, tentokrát s mužem, co měl tmavé oči jako hluboké studně. I když jsem zvažovala ve snové nejasnosti že vše ukončím, porodila jsem druhého syna. Zasnoubenci jsme dostali malou místnost v rodinném činžáku, kde byly stěny tenké a sny se prolínaly mezi jednotlivými pokoji. Bylo však těžké zvládnout dítě při studiu, a tak jsem poslala syna na čas k mamince zpátky na vesnici. Když maminka později zemřela, vrátila jsem si syna zpět do městského života, kde byly zvuky jiného druhu.
Jak roky klopýtaly kolem, má tělesná schránka mi začala vypovídat službu, a já jsem znovu v nočních vlnách myšlenek hledala prvorozeného syna, který mezitím dospěl v Brně, ve městě plném tramvají a studených náměstí. Začala jsem mu psát dopisy, plné vin a proseb o pár set korun na léky a rohlíky, s očekáváním, že pochopí matčino bloudění. Po nějakém čase mě pozval k sobě, abych byla nablízku možná abychom sdíleli své sny v jednom prostoru. Připravovala jsem si věci, halila se do šeříků a vzpomínek, když tu za mnou přišel otec druhého syna. V jeho větách byl příslib, že se o dítě postará on, a já napůl bdělá, napůl v snu byla zprvu skeptická, nevěřila jeho slovům. Nakonec jsem přikývla, s odlivem myšlenek nechala dítě u něj. Vše se rozplynulo, každý člověk odešel do svého města mlhy a dál snil své vlastní příběhy.