„Je ti už padesát, koho bys ještě zajímala,“ škádlil manžel. Ale Libuše se rozhodla to ověřit

Dobré zprávy

Komu bys teď byla dobrá, v padesáti, poškleboval se Jirka. Ale Markéta se rozhodla zjistit pravdu.

Manžel Markéty, Jiří Petr Novák, byl chlap s teoriemi. A neměl jen jednu. Měl jich tak dvacet a všechny podle něj platily stoprocentně. Třeba že správné knedlíky jsou jen houskové. Že psi jsou chytřejší než kočky. A že televize je nejlepší mít na hlasitosti přesně dvacet čtyři, ani o čárku víc nebo míň. Ale ta nejzásadnější zněla: ženská po padesátce už nikoho nezajímá.

Formuloval to různě podle nálady.

Někdy vědecky: to je prostě příroda, Markéto, nic osobního.

Jindy filozoficky: takový je život, škoda mluvit.

A někdy, a to bylo nejčastější, když se Markéta oblékla do nových šatů nebo si dala červenou rtěnku, prostě a nekompromisně: komu bys teď byla dobrá, v padesáti.

Bez otazníku. Prostě fakt.

Bylo jí dvaapadesát. Pracovala jako účetní ve stavební firmě v Brně, ráno si zacvičila, večer četla knížky a v sobotu pekla koláče, které Jirka ochotně jedl, aniž by ho napadlo přemýšlet, kdo je vlastně upekl.

Spolu byli dvacet šest let. Za tu dobu Jirka pěkně přibral, ztratil většinu vlasů a vymyslel své teorie. Markéta ne. Teda, nebo aspoň jinak. To poznala její nejlepší kamarádka, Lenka, dávno před všemi.

Markéto, řekla jednou při kafi tím typickým stylem, když člověk chystá naprosto zásadní, skoro šílenou větu. Ty si vůbec uvědomuješ, jak jsi hezká?

Ale prosimtě, mávla Markéta.

Myslím to vážně. Neskutečně. Hele, pojď, zkusíme si založit profil na seznamce? Jen tak, pro srandu.

Markéta postavila hrnek zpátky na stůl.

Blázníš?

Jen vyplníme profil. Najdeme dobrou fotku. Uvidíš, co se stane.

Nic se nestane, řekla Markéta. Mně je padesát. Komu já bych byla dobrá.

Jenže při těch slovech se zarazila, protože se slyšela přesně ve stylu Jirky Nováka.

Lenka byla akční typ. Uměla zařídit, že člověk se prostě musel přizpůsobit, nikdy moc nepřemlouvala, prostě už bylo jasné, že se něco stane. A taky jednoho večera přišla za Markétou s notebookem pod paží, flaškou Rulandského a tváří, že už je všechno rozhodnuté.

Hele, spustila ještě mezi dveřmi a postavila víno na stůl, teď ti uděláme profil. Rychle, pěkně a bez keců.

No počkej, Markéta ani nestihla sundat zástěru. Jaký profil?

Na seznamce, jak jsem říkala.

To jsi říkala. A já řekla: ne.

Ne, ty jsi řekla Komu bych byla dobrá. A to je něco jiného.

Markéta koukala, Lenka koukala zpátky, celá klidná jako někdo, kdo ví, že má pravdu a počká, až to dojde i tobě.

Leni, je mi dvaapadesát.

Vím to. Znám tě třicet let.

No a?

A nic. Sedni si.

Sedla si. Ne proto, že by se vzdala. Spíš proto, že ji bolely nohy. Dlouhý den v práci, výplaty, zácpa do Pisárek. Prostě si potřebovala na chvilku sednout.

Fotku sem s ní, povídá Lenka a zapíná notebook.

Jakou fotku?

Hezkou! Máš nějakou hezkou?

Markéta přemýšlí. Poslední byla asi z vánočního večírku. Stála někde v rohu s vínem, bokem k foťáku, protože Jirka jí ten večer volal třikrát, kdy že už bude doma.

Něco mám z Nového roku, nesměle.

Ukaž.

Ukázala. Lenka na ni dlouho koukala.

Ta je super, fakt, fakt! Proč v životě pořád schováváš ramena, ale na fotce ne?

Protože tam mě nikdo nevidí, odpověděla Markéta a sama nevěděla, proč.

Lenka se na ni zadívala, chvíli mlčela a pak otevřela víno.

Profil vyplňovaly snad hodinu. Respektive Lenka psala, Markéta odporovala. U každé položky.

Hledám? Dej jenom pokec.

Já nechci s nikým kecat.

To nevadí, piš!

O mně. Co mám psát? Účetní, peču koláče, žiju s chlapem, co má teorii o ženských po padesátce?

Napíšem: Aktivní, zajímavá, ráda čtu a cestuju.

Já nikam nejezdím.

Chceš jezdit?

Markéta zapřemýšlela.

Chci.

Tak neva.

Fotku vybraly tu z večírku. Bordó šaty, stažené vlasy, v očích jiskra. Jirka ty šaty nikdy neviděl, ten už ten večer, když se vrátila, spal.

Hotovo, řekla Lenka a zavřela notebook. Máš profil.

A co teď?

Teď čekáme.

Na co?

Uvidíš.

Markéta si nalila trochu vína. Podívala se z okna. Venku tma, pod lampou holá větev břízy a úplně obyčejný večer. Jirka v obýváku pouští zprávy, hlasitost přesně na dvacet čtyři. Všechno ve starých kolejích.

No tak jo, profil je profil. Stejně se nic nestane, pomyslela si.

Dopila víno, a šla mýt nádobí.

Na seznamku si ráno už ani nevzpomněla.

V práci proseděla dopoledne nad kvartální uzávěrkou, v poledne si v jídelně dala hnusný krupicový nákyp, ve tři zírala z okna a počítala holuby na římse.

Mobil měla pořád v kabelce.

V pět odpoledne ho přece jen vytáhla. Jestli nepíše Jirka nebo tak Od něj nic. Ale od seznamky blikla červená tečka.

Číslo jedenáct.

Jedenáct zpráv. Za jediný den.

Koukala na mobil, mobil na ni. Schovala ho zpátky, tři minuty přemýšlela a pak zase vytáhla.

Jedenáct.

Že by jen nějací fejk profily? napadlo ji.

Otevřela to. Žádní spammeři. Jedenáct chlapů s fotkou i jménem, konkrétní zprávy. Někdo stručně: Ahoj, pěkný profil. Jiný složitěji. Jeden, Radek, čtyřiapadesát, napsal hned tři odstavce o knížkách, že už dlouho nepotkal ženu s takovou jiskrou v očích, a že miluje cestování.

Markéta to četla dvakrát.

To s těmi cestami jsem taky napsala, vzpomněla si a trochu jí bylo trapně. Ale jen trochu.

Večer volala Lence.

Je jich jedenáct, zahlásila bez pozdravu.

Fakt?! radovala se Lenka. Věděla jsem to.

Jeden píše o knížkách.

Odepiš mu.

Neodepíšu.

Markéto.

No co Markéto. Mně je dvaapadesát, jsem vdaná.

Odepiš!

Neodepsala. Ale při mytí nádobí přemýšlela o Radkovi a jeho třech odstavcích.

Ty jsi blázen, říkala si.

Ale ráno to stejně otevřela znovu. A číslo v červené bublině už nebylo jedenáct.

Dvacet osm.

Markéta si sedla na kraj postele. Jirka ještě spal.

Dvacet osm chlapů za jednu noc.

Klikala opatrně, jakoby mohla něco rozbít. Tady Aleš, čtyřicet osm, inženýr, vtipná fotka s jezevčíkem. Tady Petr, padesát šest, kravata, napsal: Jste krásná žena. Tady Honza Markéta se zarazila čtyřicet jedna, na fotce v horách, napsal prostě: Ahoj, napiš něco o sobě.

Čtyřicet jedna. O jedenáct let mladší.

Zavřela mobil. Otevřela ho zase.

Večer už tam bylo přes padesát zpráv.

Padesát tři. Vlastně padesát čtyři, než dopočítala.

Seděla na kuchyni, popíjela čaj a četla to s pocitem, že šla do Billy pro rohlíky a našla poklad. Tady Milan, padesát, poslal báseň ne svou, ale potěší. Tady Franta píše: Líbíte se mi, rád bych poznal víc. A zase ten Honza z hor znovu, protože jí neodepsala, počkal a napsal znova. Ale slušně, Jestli nemůžete, nevadí.

Markéta koukala na ten text dlouho.

Jirka v obýváku něco řešil s televizí. Televize odpovídala. Dohromady si rozuměli možná víc než s ní.

Komu bys byla dobrá, vybavila si.

Padesát čtyři chlápci za dva dny. Někteří jako ona, někteří mladší. Jeden poslal básničku. Jiný čekal na odpověď a napsal znovu, potichu.

Teorie Jiřího Petra Nováka se začala drolit jako starý lino v kuchyni.

Markéta dopila čaj. Postavila hrníček do dřezu. A poprvé po hodně dlouhé době se podívala do tmavého okna opravdu, opravdu na sebe.

Ve skle stála žena dvaapadesát. Rovná záda, pěkné oči. Žena, která dostala za dva dny padesát čtyři zpráv od cizích mužů.

Tak to koukám, zašeptala.

Její odraz jako by přikývl.

Mobil ležel na nočním stolku.

Jirka hrábl po brýlích, má je vždy u mobilu, a obrazovka v tu chvíli zablikala: nové upozornění. Jirka mobil zvedl s nezájmem člověka, co nic nečeká. Koukl. Zamračil se.

Podíval se znovu.

Na obrazovce stálo: Honza: Dobré ráno! Myslím na Vás

Jiří Petr se usadil na posteli. Pomalu. Jakoby právě slyšel něco důležitého a neví, jestli je to dobře nebo špatně.

Markéto, zavolal.

Markéta stála v kuchyni a vařila kafe. Slyšela ho, ale nepospíchala.

Markéto!

Už jdu.

Přišla s hrnkem v ruce. Klidně. Jirka držel mobil jak něco živého, co neví, jestli pustit.

Co to má jako být? optal se.

Markéta koukla na mobil. Pak na Jirku. Napila se kafe.

Upozornění.

To vidím. Kdo je ten Honza?

Ze seznamky.

Chvíli ticho.

Jaký seznamky?! vytřeštil oči. Ty ses tam zaregistrovala?

Jo.

Proč?!

Markéta odložila hrnek vedle mobilu. Podívala se na něj bez hněvu, skoro zvědavě. Jak se člověk dívá na úlohu, kde už zná výsledek.

Zkoušela jsem tvoji teorii.

Jakou teorii?

O ženských po padesátce, pamatuješ? Komu bys byla dobrá.

Jirka otevřel pusu, zase ji zavřel. Mrkl znovu na mobil a během chvíle tam přistály další tři zprávy.

A kolik jich tam ani nedořekl.

Padesát čtyři, oznámila Markéta. Za dva dny.

Padesát čtyři, opakoval tiše, jakoby to zkoušel vyslovit. Ale pořád mu to nešlo přes jazyk.

Někteří jsou dokonce mladší než já, dodala, vzala si hrnek zpět a odešla do kuchyně.

Jiří Petr Novák zůstal stát uprostřed pokoje s mobilem v ruce. Venku bylo normální ráno lampa už svítila jen slabě, bříza holá, na okapu štěbetali vrabci. Všechno jako vždy. Jen ta jeho teorie už prostě nějak přestávala platit.

Docela definitivně.

Rate article
Add a comment