Karel opustil Annu a děti kvůli jiné ženě. Ale Anna se vzpamatovala z dlouhé deprese, a pak se stalo něco nečekaného

Dobré zprávy

Anna se nevracela domů ze zaměstnání s prázdnýma rukama. Ráda si cestou koupila malou lahvičku vína na večer, kterou si vypila u večeře. Jenže dnes, když odemykala byt v pražském paneláku, spatřila zvláštní scénu: její druh Jaromír si balil věci do tašky.

Našla sis novou práci? Nebo jdeš na noční? zeptala se rychle.
Ne, odcházím.
Kam bys teď chodil? Je už deset večer.
Jsi hluchá? Říkám, že odcházím, opouštím tě, ty krávo…

Anně najednou povolila kolena a svalila se na židli. Cítila, jak jí svírá hrdlo. Malé děti se přišly podívat.

Jaromíre, jsi v pořádku? Porodila jsem ti dvě děti. Vzala jsem si tě, když jsi dělal myče aut na benzině. Umyla jsem tě, nakrmila, udělala z tebe člověka. Ty sedíš doma, zatímco já dřu a živím celou rodinu…

Dětem neublížím, ale tebe už mám plné zuby, zamumlal. Každý večer přijdeš s lahvičkou, že prý je to jen chuťovka. Ale Tereza není jako ty ona voní sladce, nevoní po lihu.

Takže jdeš za Terezou? Víš vůbec, kdo je zač? Utekla z Brna, nikdo neví proč. Jsi pitomý, když se do ní zamotáš!

Jaromír už Anně nevěnoval pozornost, bouchl dveřmi tak, až se otřásl celý byt, a zmizel na chodbě. Anna byla zničená. Začala pít víc. Chodila do práce jako švadlena, do krejčovského salónu, kde ji čekaly stohy látek ale její prsty byly nešikovné a hlava bolavá po opici. Míjely týdny a večery, kdy Anna pila, někdy zapomněla uvařit dětem jedly jen to, co dostaly přes den ve školce.

Byt upadal. Všude byl kouř, v hrncích rostla plíseň, děti pobíhaly špinavé. Jednou zazvonila sociální pracovnice spolu s policistou a odvezla jí děti, Anna slyšela poslední varování: ještě má šanci všechno zvrátit, má práci, střechu nad hlavou jen se musí vzpamatovat.

Anna si u šéfové vymohla krátkou dovolenou. Tři dny skoro nevstala z postele, jen zírala do stropu. Touha sáhnout po lahvi byla příšerná. Ale vydržela. Pátý den, když už jí zase rostla chuť k jídlu a ne po alkoholu, pustila se do úklidu, začala chodit včas do práce. Po službě doma uklízela, místo aby myslela na víno.

Po několika měsících se jí děti vrátily sociální pracovnice je ale stále chodila zkontrolovat. Anna vydržela, nevzpomněla si na pití, děti byly zase středobodem jejího světa. Dokonce ani když jí sousedka prozradila, že Jaromír požádal Terezu o ruku, se nezlomila. Ač jí tekly slzy, protože s Jaromírem žila osm let a dala mu děti, věděla, že už pro ni není cesty zpět.

Za půl roku se Jaromír vracel s rozbitým okem.

Ančo, promiň… Tereza utíkala z Brna před svým mužem. Ten ji našel, přišel za mnou, zmlátil mě a ji odtáhl do auta.

Anna usedla, vydechla a s klidem v hlavě řekla: Děkuji ti za děti i za lekci. Ale nevracej se. Odejdi.Jaromír stál u dveří, otřesený, snad poprvé opravdu malý a cizí v bytě, který kdysi nazýval domovem. Děti vykoukly z pokoje, s rozpaky se skryly za rám dveří.

Anna se na něj dívala klidně, s jistotou, kterou v sobě dlouho neměla. V tu chvíli pochopila, že pravý domov je pevnost, kterou může vystavět jen ona sama a pro ty, kdo si ji opravdu zaslouží.

Jaromír dlouho nic neříkal. Potom, se sklopenýma očima, odešel. Tentokrát se už dveře zabouchly tiše.

Anna otočila zámek, opřela se o dveře a zavřela na okamžik oči. Děti k ní přiběhly, objaly ji kolem pasu byla to jejich máma, ta známá a jistá. Všichni tři chvíli stáli v obětí, tichém a pevném, které říkalo: jednou jsme padli, ale zase stojíme.

Pak se Anna odtáhla, podívala se na děti a usmála se. Tak co, co si dneska dáme k večeři? Tentokrát zase společně.

A v jejich očích poprvé po dlouhé době zazářila radostná jistota, že to nejhorší už je za nimi a že to, co je čeká dál, píší společně, každý den znovu.

Rate article
Add a comment