10. října
Moje maminka bude bydlet s námi, a tím to hasne, prohlásil večer Luboš, můj muž. A ještě ten samý večer si balil věci.
Existuje zvláštní typ mužů rozhodnutí dávají stejně rázně a slepě, jako když zatloukají hřebíky. Rychle, bez rozmyslu a bez pohledu, co všechno to ovlivní.
Luboš takový byl.
Nebyl zlý člověk, to vážně ne. Pracovitý, spolehlivý, svou mámu měl rád to mu nikdo nevezme. Jen byl zvyklý, že když něco rozhodne, tak to prostě platí. Já možná chvíli brblám, ale nakonec stejně ustoupím. Vždycky jsem ustoupila.
A já, Hana, jsem vážně ustupovala. S tím trpělivým úsměvem, jaký ženy mají, když už dávno vědí, oč běží.
A pak jednoho večera, když přišel z práce, položil konvici na plotnu a oznámil:
Mamka bude bydlet s námi. Hotovo.
Řekl to obyčejně, bez nějakého rodinného sezení, beze snahy omluvit se, prostě suše.
Stála jsem zrovna nad sporákem.
Počkej, řekla jsem. Vždyť jsme se o tom přece nebavili…
Hano, pronesl to tím hlasem, kterým vždycky rázně ukončoval debaty. Je sama. Je jí už šedesát. To je moje povinnost.
Povinnost. To slovo.
Ne co na to říkáš?. Povinnost jako by se týkala jen jeho samotného, a já jsem tu jen do počtu.
Lubi, začala jsem opatrně, pojďme si o tom promluvit. Tvoje maminka je milá paní, to přiznávám. Ale tohle je náš byt. Dva pokoje, ty a já.
Dva gauče, přerušil mě. V čem je problém?
Vypnula jsem sporák. Otočila se k němu. Podívala se dlouze, přesně tím pohledem, kdy se člověk ptá: slyšíš mě vůbec, nebo máš vlastní hluchotu na vše, co do tvojí představy nezapadá?
Už je rozhodnuto? zeptala jsem se.
Ano.
Beze mě.
Je to moje máma.
A bylo.
Pomalu jsem přikývla a v duchu přemýšlela.
Rozumím, řekla jsem nahlas. A šla do pokoje.
Luboš stál chvíli v kuchyni, pak se taky přesunul, pak zase vrátil. Sedl si, vstal. Rozhodnutí padlo a najednou nevěděl, co s tím, že nikoho tím nepotěšil.
Seděla jsem na okraji postele a zírala z okna.
Všechno rozhodl beze mě, opakovalo mi v hlavě.
Ten večer ani ráno už mluvit nešlo.
Druhý večer jsem to přeci jen zkusila.
Luboš seděl s mobilem, něco brouzdal, a já si sedla vedle něj, ruce pěkně na kolenou.
Lubi. Zkusme to vážně.
Odložil mobil, a to bylo překvapivě dobré znamení obvykle neodkládá.
Tak povídej.
Chápu, že máš o maminku strach, fakt chápu. Je sama, není to lehké. Ale máme dva pokoje. Už jsme teď někdy natěsno a nás je jen dva. A když bychom byli tři…
Co by? skočil mi do řeči.
Bude to těžké. Mně bude nepohodlně.
Ty ji nemáš ráda?
Zavřela jsem na vteřinu oči.
Zas ta otázka. Sotva žena řekne, že pro ni něco není pohodlné, už následuje: tak ty ji nemáš ráda. Jako by nešlo mít člověka rád a zároveň nechtít sdílet dvacet metrů čtverečních.
Mám k tvé mámě normální vztah, odpověděla jsem klidně. Vycházíme spolu. Ale návštěva a stálé bydlení je rozdíl, Lubi.
Není cizí člověk.
Vím.
Sama jí není dobře.
Chápu.
Tak v čem je problém?!
Dívala jsem se na něj dlouho a pak tiše řekla:
Slyšíš mě vůbec?
Neodpověděl. Sáhl po mobilu.
Konec rozhovoru.
Další den zavolala Marie Novotná, Lubošova maminka.
Haníčko, ahoj, zněl její hlas jemně, trochu nesměle. Promiň, že volám. Luba něco povídal, já vím, je to trapná situace…
To je v pořádku, paní Novotná, řekla jsem automaticky.
Není v pořádku, nesouhlasila tiše. Já to slyším.
Mlčela jsem.
Nedovedu si úplně představit, jak to bude, přiznala jsem.
Já to vím docela dobře, řekla paní Novotná tiše. Taky jsem měla tchyni, před čtyřiceti lety. Taky přestěhuje se, a hotovo. Zasmála se měkce. Tři měsíce jsme to vydržely. Sotva živé jsme se rozešly.
Usmála jsem se neplánovaně zpátky.
Lubi to hodně prosazuje.
Luba je Luba, vložila se tchyně jemně. Dobrák, moc dobrý syn. Jen má někdy takovou umanutost co se mu zdá správné, to tlačí do mrtva. Od dětství. Hlavou zeď neprorazíš.
Mlčela jsem, komentář byl zbytečný.
Zkus si s ním ještě jednou promluvit, poradila paní Novotná. Ale jinak. Zapomeň na metry. Řekni mu napřímo: Lubo, je pro mě důležité, abys mě bral vážně a radil se se mnou. To mu řekni.
A když zase nebude slyšet?
Chvilka ticha.
To je pak jiný rozhovor, odpověděla nesměle, Ale myslím, že ho to nakonec dojde. Potřebují na to čas, jak parník se otáčí pomalu.
Zasmála jsem se poprvé za poslední dny.
Děkuju vám, zašeptala jsem.
Není vůbec za co. A tiše dodala: Nechci být důvod rozkolu mezi vámi dvěma. Opravdu ne. Co by Luba říkal, já nechci.
Večer přišel Luboš domů a hned cítil, že se něco změnilo.
Co je? zeptal se.
Nic.
Najedli jsme se. Pak jsem šla na to rovnou:
Lubi, můžu ti něco říct? Jen jednu jedinou věc a prosím, neskákej mi do řeči.
Přikývl.
Je mi úplně jedno, jestli jde o tvou, nebo moji mámu, a jestli žijeme ve dvou nebo deseti pokojích. Ale záleží mi na tom, že jsi rozhodl o něčem, co se týká nás obou, beze mě. Jako bych tu nebyla.
Otevřel ústa.
Neskákej mi do řeči, připomněla jsem.
Zavřel je.
To je všechno, co jsem chtěla.
Zvedla jsem se a šla umývat nádobí.
Luboš dlouho seděl a koukal do ubrusu. Pak vstal, zašel na balkon, postál, vrátil se. Došel ke dřezu, postavil se vedle mě. Objímal mě kolem ramen.
Dobře, řekla jsem. Pojď si dát čaj.
Luboš držel šálek v obou rukou a mlčel.
Volal jsi dnes mamince? zeptala jsem se.
Ještě ne.
Ona volala mně.
Luboš zvedl hlavu.
A co říkala?
Kdeco, usmála jsem se. Je chytrá ta tvoje maminka.
Přikývl krátce, trochu rozpačitě. Tak, jak se přikyvuje, když někdo chválí něco vašeho a jste rádi i zaskočeni.
Jo, je chytrá.
Za oknem přešla mrholení v déšť. Seděli jsme tiše, pocit tíhy, co tu poslední dny visel, se začal pomalu rozplývat.
Třetí den Luboš zavolal mamince. Přede mnou. Řekl:
Mami, začni si balit, v sobotu přijedu, pomůžu ti.
Stála jsem ve dveřích kuchyně a slyšela to. Luboš domluvil. Otočil se. Uviděl mi do tváře.
Ne, řekla jsem tiše.
Zatvářil se zaraženě.
Hani, já ji prostě nemůžu nechat samotnou, rozumíš?
Nechci, abys ji nechal samotnou, skočila jsem mu do řeči. Jen tě prosím, abys se zeptal mě. Prostě se zeptal.
Luboš vstal. Chodil po pokoji tam a zpět, znova a znova.
Víš co, řekl, jestli je pro tebe důležitější pohodlí než moje mamka…
Lubi, přerušila jsem ho klidně. Nepřeháněj.
Ne, já to dořeknu! Zesílil hlas poprvé za celé ty dny. Já nechci volit mezi manželkou a matkou! Je nenormální, že mě k tomu někdo nutí!
Nikdo tě nenutí. Sám sis to navodil, když jsi rozhodl beze mě a čekáš, že se prostě podřídím.
A ty se nepodřídíš?
Ne.
Dlouze se na mě díval, v očích mu hrálo všechno rozpačitost, zloba, smutek a ještě něco nejmenovatelného.
Dobře, řekl nakonec.
A šel do ložnice.
Slyšela jsem, jak otevírá skříň.
Vyšel s taškou, oblékl si bundu.
Přespím u Petra, oznámil.
Dobře, kývla jsem.
Vzala jsem hrnek, postála u dveří.
Uvědomuješ si, že tohle není normální? ozval se ještě.
Chápu, řekla jsem. Jen nechápu, proč je normální, že se mě na nic nezeptáš?
Luboš otevřel ústa, ale neměl co říct. Odešel.
Dveře se zavřely.
Vrátila jsem se do kuchyně.
Než voda v konvici začala vřít, ozval se zase telefon paní Novotná.
Haní, promiň mi to. Luba mi napsal, že jde k Petrovi. Je to kvůli mně?
Paní Novotná…
Nepřemlouvej mě, pronesla tiše. Je to kvůli mně.
Kvůli němu, opravila jsem. Zase všechno rozhodl, aniž by se mě zeptal.
Pauza.
Máš pravdu, řekla po chvíli tvrdším hlasem. Správně jsi udělala.
Cože?
Udělala jsi správně. Hlas měla najednou pevný. Haní, já se k vám nestěhuji. Ani omylem. To je moje rozhodnutí. Mně bude za chvíli sedmdesát, zvykla jsem si být sama, zvládnu to. Syn je fajn, ale někdy musíš umět ho zbrzdit. To se ti povedlo. Mě by stejně neposlouchal.
Ráno jsem se probudila v půl osmé. Bez zprávy.
Život šel dál.
Luboš přišel druhý den, krátce po deváté.
Zazvonil, ačkoliv měl klíče to už samo o sobě bylo jiné.
Otevřela jsem. Stál na prahu trochu pokrčený po noci u kamaráda, s taškou v ruce.
Můžu jít dál?
Pojď, řekla jsem.
Šli jsme do kuchyně. Sedl si, ruce složené na stole, díval se na ně.
Volala mi maminka, začal.
Vím.
Řekla, že se nestěhuje. Že je to její rozhodnutí a že ji nemám přemlouvat. A taky, že se chovám jako trouba. Tak nějak.
Má pravdu.
Jo, bez ironie, má.
Lubi, já neumím v těchto věcech mluvit moc dobře, to víš.
Vím.
Ale pochopil jsem. Udělal jsem blbost prostě jsem rozhodl a čekal, že to přijmeš. A to je špatně.
Dívala jsem se na něj.
Je to špatně, přikývla jsem.
Už to dělat nebudu, odpověděl jednoduše.
Nalila jsem čaj a dala mu hrnek.
Co se týče tvé maminky, řekla jsem tiše, vůbec mi nevadí, že přijde občas. Víkendy, návštěvy, rádi se všichni uvidíme. To je dobře.
Chápu, přikývl.
Podíval se na mě s tím novým pohledem, který jsem zahlédla už včera.
Jsi fakt dobrá, řekl tiše.
Já vím, usmála jsem se poprvé za ty tři dny.
Za oknem svítilo normální, podzimní slunce ne ostré, ne horké, ale takové měkké, přesně takové, jak by všechno mělo být, když je správně na svém místě.