„A on teď bude bydlet s námi?“ – zeptal se manžel své ženy, když se zadíval na syna…

Dobré zprávy

A on teď s námi bude bydlet? zeptal se Igor své ženy, oči upřené na syna, jakoby právě spadl z nebe a hozený do podivného moravského paneláku plného ševelících zvuků.

Věra Černá přišla domů z práce a zůstala stát na prahu, jako přikovaná. Syn Ondřej byl tajuplný, téměř dva roky bydlel se svou ženou v Brně, od rodičů daleko, a vídali se sotva dvakrát do měsíce, v neděli dopoledne před rohlíky a kávou. A teď, ve středu, stál v jejich chodbě jako stín.

Ondřeji, děje se něco? vyklouzlo jí místo pozdravu.

Tak mě tu nechceš? zkusil se zasmát Ondřej, ale když zahlédl matčin chladný pohled, přiznal barvu: Odešel jsem od Lucie…

Co znamená odešel? sevřela ho pohledem jako dozorkyně v nápravné kolonii, kde Věra pracovala.

Tak… pohádali jsme se, zamumlal Ondřej a kroutil klíčem v dlani, jako by chtěl odemknout lepší slova.

A? Budeš mi sem chodit po každé hádce? zaostřila na něj Věra pohled jako laserem.

Rozvádíme se, vyhrkl Ondřej.

Věra nepřestávala zírat. Ten pohled mohl roztavit i olomoucký syreček.

Chtěla, abych pomáhal více doma. Jenže já jsem z práce vždy mrtvý…

Copak ti upadl palec, že bys nepomohl? přerušila ho nekompromisně. Věra nikdy neměla ráda žertování a už vůbec ne potom, co celý den jednala s mladými kriminálníky.

To říká i ona. Jenže já jí řekl, že žena je strážkyně domácího krbu, a domácí práce by měly být její.

Věra zaúpěla tak, až se kuchyňská zástěra sama svezla na zem.

Kde jsi tohle zvrácené vzal? ztratila trpělivost.

Z práce přišla utahaná, toužila jen po sprše, klidu a večeři s mužem. Místo toho jí syn cpal do kuchyně středověké pohledy na rodinu. Nikdy s Igorem takhle nehádali, domácí práce i starost o děti dělali společně, bez rozdělování. Tady chtěl být zničehonic ON tím mužným pánem v rodině.

Ptám se tě! zaječela tak, že kdyby Ondřej nebyl chlap, určitě by se třásl.

Dělíš se o domácí práce jako jsi nikdy nedělal? Zničeně se v tom zacyklila. Jsi snad unavený z lovu mamutů? Oba pracujete, oba vyděláváte, oba uklízíte. Nebo jsi jí nabídl, ať se z práce nechá vyhodit a bude uklízet? Ne? Tak co blbneš? Viděl jsi snad někdy, že bychom se s tvým tátou kvůli domácím pracím hádali? Jsme přece společně v předu zápřahu!

Najednou se v předsíni objevil Igor Černý. Rabování nákupních tašek přerušil otázka:

Stalo se něco?

Ondřej si v hlavě promítl film: Stejné otázky, stejné drama Předložil situaci:

Rozvádím se s Lucií.

No to jsi vůl, prohodil Igor suše, a šel rozložit chléb a uzeniny na stůl.

Igore, náš syn je natvrdlý, zamumlala Věra a pustila se do shrnutí hádky.

A co, bude s námi bydlet? zeptal se Igor, oči sklopené k lince, pak zahvízdal na Ondru:

Víš, proč se říká manželům soupřážený? Jste spolu v jednom zápřahu. Rodina je jako starý šumavský vůz, musíte tahat oba za stejně. Když jeden zleniví, druhý se udře nebo se vůz sesype!

Ondřej chvíli stál, myšlenky se mu v hlavě zvířily jako listí pod Petrovem. Čekal od rodičů útěchu, ale místo toho se postavili proti němu. Igor s Věrou uložili zeleninu do lednice bez pohledu na něj, dávali najevo, že znovu dítě nechtějí piplat.

Ondřej zíral na jejich nenápadnou harmonii, která se zdála být snad tajemně dokonalá. Jak ti dva, tak drsní navenek, doma se k sobě chovali jak párek králíků v klidné zahradě pod Karlovým mostem.

Na co tu ještě stojíš? Běž za Lucií a omluv se, houkl Igor. Zapomeň na ty řeči, kdo komu co musí! Musíte si pomáhat a chránit se navzájem. To je vše. Běž, a neotravuj! Máme s mámou dost vlastní práce.

Ondřej odcházel s hlavou napůl v mlze, nečekal takové přijetí. Ale vztek na Lucii se rozplýval jako cukr v čaji a on uviděl, že s hádkou začal nesmyslně. Jediné mu však zůstalo jasné: Jednou chce mít rodinu stejně šťastnou, jako mají jeho rodiče.

Rate article
Add a comment