Pátek. Tolik jsem se těšila na ten den svůj poslední v práci. Loučení bylo slavnostní, kolegové mi přinesli dort s marcipánovými růžemi, účetní Ivana mi předala krásnou kytici karafiátů a pohlednici podepsanou úplně všemi, dokonce i vrátným Pavlem, který za dvacet let nikdy neřekl mé křestní jméno správně. Smála jsem se, ochutnávala dort a cítila se docela spokojeně. Život šel tak, jak má.
V pondělí jsem poprvé vydechla doma jako důchodkyně a zjistila jsem, že tady číhá past.
V neděli večer volala dcera Lucie.
Mami, my jsme se s Petrem domluvili. Ty už teď do práce nechodíš, máš volno a času spoustu, že jo?
No, dá se říct, odpověděla jsem opatrně, a něco ve mně se nečekaně sevřelo.
Super! Budeš vyzvedávat Kačenku a Vítka ze školky dřív a pohlídáš je, než dorazíme domů.
Každý den? ujišťovala jsem se.
No jasně, ty jsi přece doma, prohlásila Lucie tím zvláštním tónem, z nějž je cítit: nic neděláš, tak proč ne? Přikývla jsem, a v břiše se mi rozlilo horko.
Ani jsem nestačila v pondělí zamířit na první hodinu tance pro dospělé v kulturním domě na Karlově, na které jsem měla už půl roku zaplacenou zálohu. Slibovala jsem si to už od doby, kdy jsem v tramvaji potkala ženu kolem pětašedesáti s narovnanými zády a lehkou chůzí. Chtěla jsem být stejná.
Ale místo toho jsem šla pro vnoučata.
Kačenka chtěla ihned copánek jako má Ledová královna, Vítek rozlil kompot na bílý koberec. Večer jsem se cítila jako starý atlas, co má ohnuté rohy a všude poznámky propiskou.
Lucie jako každý večer přišla pro děti až skoro v osm, políbila mě na tvář a prohlásila: Díky mami! Jsi prostě poklad!
Poklad, jistě…, pomyslela jsem si, když za ní zapadly dveře.
Takhle to chodilo tři týdny. Což se nezdá moc dlouhé na dietu nebo rekonstrukci by to nestačilo ale k tomu, abych zjistila, že mě vlastně bez špatného úmyslu jenom využívají, bohatě.
Schéma už bylo zaběhnuté. Ráno zvonil mobil: Mami, dneska vyzvedneš? Nebyla to otázka spíš taková notifikace, jako když dostanete hlášku z internetového bankovnictví: Z účtu odešlo
Odpovídala jsem vždycky ano, což jsem se za svých šedesát tři let naučila. Nečinit potíže. Skvěle to vyhovuje všem jen ne mě samotné.
V tancování jsem se musela odhlásit. Do studia jsem volala omluvit se a recepční mi slíbila, že záloha zůstane platná do konce měsíce. Měsíc utekl a já nešla. Pak jsem odvolala i domluvenou návštěvu kina s mojí starou kamarádkou Magdou, která šla dříve do důchodu, chodí na nordic walking a vaří rybízový džem. Francouzská komedie, na kterou jsme chtěly jít, mi zase utekla.
Příště, říkala Magda smířlivě, ale každý ví, že příště je často nikdy.
Dny se slily do stereotypu. Odpoledne pro děti do školky. Kačenka vyžadovala pozornost nepřetržitě, Vítek byl samostatnější, ale u něj jsem každou chvíli musela něco čistit, sbírat, utírat pořád něco s tím jeho nevinným výrazem, jako by ho gravitace překvapovala několikrát za den.
V šest mě bolela záda i hlava. V osm jsem byla zralá do postele.
Díky mami, jsi poklad! opakovala Lucie, a já sedávala v tichu na gauči a vnímala, že něco není v pořádku. Ale nevěděla jsem co.
Až když jsem jednou večer pustila v televizi talk show a postarší paní do kamery klidně pronesla: Celý život jsem žila pro ostatní. A až v šedesáti jsem si uvědomila, že mám právo na svůj vlastní život, něco ve mně cuklo.
To je zajímavé, řekla jsem nahlas a vytáhla zpoza lednice papír s rozvrhem tanečního studia. Sezona končila v dubnu, zbývalo měsíc a půl stihnout by se dalo. Jen chtít.
A já chtěla.
Druhý den jsem do studia zavolala a zase se přihlásila. Rozvrh jsem přicvakla magnetem s panoramatem Prahy na lednici, hned vedle výpisu zájezdu plánovala jsem totiž s Magdou a ještě dvěma sousedkami víkend v Českém Krumlově, hotel se snídaní, výprava na zámek, ochutnávka místního piva, všechno objednáno a zaplaceno.
V neděli jsem si udělala volno. Sama. Bez vnoučat i tašek. Šla jsem po nábřeží, dala si kávu v kavárně s výhledem na Vltavu. Vedle seděl manželský pár mého věku, smáli se tichým, známým vtipům. Přemýšlela jsem důchod není konec. Je to jen nový začátek. Odevzdala jsem výkaz a jsem konečně svou paní.
V pondělí zase pro děti do školky. Lucie si mě toho odpoledne prohlédla pozorněji než obvykle:
Mami, ty nějak záříš?
Mám prostě dobrou náladu, odpověděla jsem jednoduše.
Aha, řekla a dál tomu žádnou pozornost nevěnovala.
Chyba.
Protože v pátek večer, s hlasem lehkým a bezstarostným jako vždy, Lucie volala:
Mami, ode středy jedeme s Petrem na tři dny pryč, potřebujeme vypnout. Vezmeš děti, že jo?
Ale já už měla zaplacený zájezd do Krumlova, s holkami, hotel zamluvený. Papíry ležely na stole, u rozvrhu tance, jako malý spiklenecký plán.
To, co ve mně doutnalo tři týdny, už začalo vařit naplno.
Nedala jsem ihned odpověď. Normálně bych hned kývla ano, dobře, jasně, rozhovor by byl vyřízený. Ale tentokrát jsem si dala chvilku opravdu dlouhé tři vteřiny.
Lucie, já nemůžu.
Ticho z druhé strany.
Cože? podivila se. Nebylo to drsné, spíš udivené.
Mám na ty dny zaplacený zájezd. Do Krumlova. Jedeme s Magdou.
Mlčení.
Opravdu?
Opravdu.
Mami, vždyť jsi v důchodu. Teď máš být jen s vnoučaty, ozvala se Lucie tónem, jako by šlo o samozřejmou věc. Důchodkyně přece má hlídat vnoučata. Svět je tak nastavený.
Neodpověděla jsem hned.
Lucie, jsem babička, ne bezplatná chůva.
Co to říkáš? zeptala se tiše a ostře.
To, co slyšíš.
Mami, víš, že pracujeme? Že počítáme s tebou?
Vím. A tři týdny pomáhám každý den. To není málo, ne?
Ale jsi přece doma!
To znovu.
Lucie, povzdechla jsem, celý život jsem žila pro tebe. Sama, bez pomoci, bez pořádné dovolené. Nebyla to oběť, byla to moje volba. Ale teď chci chvíli žít i pro sebe.
Tohle Lucie určitě nečekala.
To je sobectví!
Říkej si tomu jak chceš, odpověděla jsem klidně a zavěsila.
Nevěřila jsem sama sobě, že jsem to opravdu udělala.
Postavila jsem telefon na stůl, zalila si čaj a usedla k oknu.
Za dvacet minut zazvonil telefon znovu.
Mami, co teď budeme dělat?
V tvém věku jsem to taky nevěděla, ale zvládla jsem to.
To je něco jiného!
V čem?
Zůstalo ticho. Možná neměla co říct. Nebo se to styděla vyslovit.
Ale jsi přece v důchodu, ozvala se už méně jistě Co bys jiného dělala?
To, co chci. Tanci. Výletům. Kafím u řeky. Francouzským filmům. Klidně jen sedět u okna a pozorovat ulici. To je taky moje právo. Neříkáš mi přece, co děláš o víkendech ty.
Já pracuju!
Já pracovala třicet let.
Dlouhá pauza.
Mami Ty jsi se změnila.
Ano. Sice až teď. Ale lepší pozdě než nikdy.
Nechápu tě.
To nevadí. Jednou pochopíš.
Rozloučily jsme se suše. Žádné pa, mami nebo mám tě rád. Prostě jen na shledanou, jak lidé v cizím výtahu.
Dlouho jsem jen seděla a koukala z okna. Prostě jsem jen byla. Nemyslela jsem na vnoučata, na Lucii, ani na to, jestli jsem udělala dobře.
Pak jsem Magdě napsala: Jedeme. Rezervuj.
Odpověděla hned, třemi vykřičníky: Hurá!!!
Usmála jsem se. Venku duben roztahoval své zelené lístky na stromech dychtivě, vesele, bez rozpaků.
Jako by taky rozhodl: už nečekat. Přichází čas.
Lucie se neozvala čtyři dny.
Já zatím projížděla Krumlov, srkala polotmavý ležák, fotila zámeckou věž, smála se s Magdou a povídala hlouposti, které jsou vtipné jen tehdy, když nikam nespěcháte.
Vrátila jsem se domů v neděli večer.
Lucie zavolala v pondělí. Mluvila pomaleji, s pauzami, jako když si člověk dopředu formuluje větu, ale pak se stejně zakoktá.
Mami, asi jsem to s tebou přehnala. Máš nárok žít si svůj život.
Jsem ráda, že to chápeš.
My jsme si zvykli, že jsi
Vím. I má vina. Dovolila jsem to.
Chvíli bylo ticho.
Mami, budeš nám někdy pomáhat? Nemyslím každý den. Jen někdy.
Když to půjde, s radostí, usmála jsem se, Vnoučata miluju. Ale někdy není totéž co každý den, protože jsi doma.
Jo, řekla potichu Lucie. To je něco jiného.
Teď mívám vnoučata každou páteční odpoledne. Dobrovolně, s chutí. Vaříme spolu bramborové knedlíky, díváme se na pohádky a občas jim vyprávím o Krumlově jaké tam jsou zlaté věže a že pivo tam chutná úplně jinak.
V úterý mám své taneční.
A Kačenka už prý ve školce říká: Moje babička tančí. S pýchou to se pozná.
Babička, která tančí to je, řekněte sami, lepší než jenom babička, která je pořád doma.