ZÁVĚŤ MLADŠÍHO SYNA
Jana upřeně zírala na nápis Operační sál. Písmena se jí v očích rozmazávala z nekonečného čekání, srdce jí bušilo až v krku. Nepřestávala v rukou žmoulat Vojtíškovo nejoblíbenější autíčko červený plastový bagr s pohyblivou lžící. Vojtíšek, její čtyřletý nejmladší syn, si sice původně přál modrý traktor jako v pohádce, ale k tomuto bagru, který dostal od tatínka, nakonec přilnul celým svým zranitelným srdíčkem.
Konečně za matným sklem zahlédla mužskou postavu, dveře se otevřely a v chodbě se objevil unavený lékař. Jana okamžitě vyskočila a rychlým krokem přišla k němu.
Pane doktore, tak co? Jak to dopadlo? Jak je na tom Vojtíšek?
Lékař sklopil oči a sundal si roušku:
Paní Novotná, moc mě to mrzí Udělali jsme opravdu vše…
***
Jana ležela v synově posteli skrčená do klubíčka. Polštář stále voněl po Vojtíškovi. Na zrcadle před ní zůstal otisk jeho upatlané ručičky od piškotů. Jak dobře, že ho nestihla setřít! Už nikdy ho tam totiž nezanechá. A už nikdy si neschová hlavu do svého polštáře.
Po tváři Jany sklouzla další slaná slza. Žal jí spálil srdce zevnitř. Zdravé srdce. To, co Vojtíšek její nejmladší syn nikdy neměl. Její starší syn, Matyáš, byl zdravý, měl osmnáct, studoval na vysoké, už byl v podstatě samostatný. Ale Vojtíšek?… Její nečekaná, pozdní radost, která se změnila v obrovský smutek. Celé těhotenství vycházely výsledky výborně, až těsně před porodem zjistili složitou srdeční vadu Právě při zásadní operaci se něco zvrtlo a teď už Vojtíšek není…
***
Jana zavřela oči a usnula neklidným spánkem. Stejně jako každý večer přistála ve snu na sluncem zalité louce plné voňavých, pestrých květin. V dálce stál Vojtíšek, usmíval se svým známým úsměvem, v košili s autíčky. V náručí svíral velkou kytici kopretin.
Vojtíšku! Synku! zvolala Jana, ale Vojtíšek jako by ji neslyšel, zadumaně si prohlížel kopretinová kvítka.
Jana utíkala přes rozkvetlou louku s roztaženýma rukama, ale ať běžela sebevíc, Vojtíšek se nepřibližoval, naopak vzdaloval se. Jana zoufale volala a natahovala ruce, ale nedosáhla na něj. Najednou Vojtíšek vzhlédl, usmál se na ni a rozplynul se ve vzduchu. Na zem pomalu dopadly bílé květní plátky
Jana doběhla tam, kde dopadly, a podívala se pod nohy.
Z jasných květních plátků bylo na trávě pečlivě vypsáno nějaké jméno ulice.
***
Janu probudil telefon. Na displeji se objevilo jméno: Matyáš.
Ano, broučku? zvedla Jana ochraptěle.
Mamčo, dneska přijedu, uděláš mi něco dobrýho?
Jana se unaveně pousmála. Dost. Jsou skoro tři měsíce, co odešel Vojtíšek, ale vždyť má ještě Matyáše! Je čas aspoň se pokusit znovu trochu žít.
Jasně, co by sis dal? Upeču palačinky?
Super, mami! Už jsem v autobuse, za chvíli jsem doma!
Matyáš se snažil jezdit každou sobotu, aby rodiče rozptýlil. Dobře věděl, jak jim je, i on sám měl v duši prázdno kvůli ztrátě malého brášky. Ale život šel dál a museli držet spolu. Od toho rodina je.
Jana se sebrala a odešla do kuchyně. Otevřela lednici, začala hledat a zjistila, že doma došlo mléko. Manžel Vítek seděl u stolu, pájel něco v notebooku a zahlédl ji.
Potřebuješ něco? Mám dojít do obchodu?
Volal Matyáš. Je na cestě a chce palačinky, tiše odpověděla Jana, Došlo mléko. Radši si skočím sama, projdu se.
Vítek si pozvedl brýle na čelo. Začíná se zvedat z popela! pomyslel si.
Jana si nandala bundu a vydala se ven. Vlahý jarní větřík jí jemně ovíval obličej. Ptačí zpěv zněl vzduchem, větve se začínaly zelenat, brzy vyraší čerstvé lístky. Příroda se probouzela po dlouhé zimě. Jana si povzdechla: Vojtíšek už jaro neuvidí
Zahnala chmurné myšlenky a vykročila k obchodu.
***
Do košíku vhodila mléko, Matyášovy oblíbené karamelky, chléb a kuřecí prsa. Když mířila ke kase, z vedlejší uličky se ozval povědomý smích. Janě zatrnulotakto se smál jen Vojtíšek. Bezhlavě se hnala za hlasem, zahlédla jen na vteřinu dětskou postavičku, jak mizí za regálem. I když věděla, že se jí to jen zdá, musela běžet za ní a omylem porazila kartonovou reklamu. Jak ji zvedala, oči se jí rozšířily na reklamě křiklavě červeně svítilo jméno ulice, které ve snu vyčetla z kopretin.
Vojtíšku, co mi chceš říct? šeptla.
Domů se vracela s hlavou plnou otázek. Cítila, že to není náhoda. Vojtíšek jí chce něco vzkázat. Musí si doma tu adresu najít na internetu. Ale ne dnes, dnes tu bude její jediný syn a ona ho musí přivítat co nejlépe.
***
Večer proběhl překvapivě vřele. Jana se po dlouhé době dokázala i usmát, když slyšela Matyášovy zážitky ze školy. Matyáš si pochutnával na palačinkách, zatímco Jana s Vítkem na něj láskyplně koukali. Konečně odešli do svých pokojů a noc ovládla dům.
Jana rychle usnula. O půlnoci ji probudila tichá melodie z koupelny. Srdce jí v hrudi vyskočilo. Je to dětský hlas. Zpíval oblíbenou píseň o modrém traktoru… tak jako Vojtíšek.
Jana vstala a bosky šla ke koupelně, co nejtišeji otevřela dveře, ale jak čekala, prázdno. Slzy ji zalily oči.
Opravdu jsem si myslela, že tam bude? vyčítala si. Vojtíšek už není, to jen blázním.
Opláchla si tvář. Dost! Musí začít znovu žít kvůli Vítkovi, kvůli Matyášovi! Když si omývala oči a podívala se do zrcadla, uviděla na skle v pěně obrysy byl to znovu ten stejný název ulice.
Za zády jí přeběhl mráz po zádech a jasně zaslechla tichý dětský hlásek: Čekám na tebe, maminko…
***
Ty nespíš? Vítek se zvedl na posteli, probuzený světlem z notebooku.
Jana seděla v křesle, na kolenou notebook a zírala na displej.
Víťo, pojď sem… Jestli ucítíš to samé, tak to, co se mi poslední dny děje, není jen výmysl.
Vítek vstal, podíval se na monitor a jakmile spočinul okem na fotce asi čtyřletého klučiny, zalilo ho zvláštní teplo kolem srdce.
Eliášek Švec, 4 roky stálo u fotografie. Jeho rodiče zahynuli při autonehodě před třemi lety, pak ho vychovávala babička, ale ta letos umřela, a tak je půl roku v dětském domově.
Tahle adresa se mi pořád vrací, vysvětlila Jana a vzkazuje mi ji Vojtíšek
Vyprávěla Vítkovi o snu, o zážitku v obchodě i v koupelně. Vítek po chvilce rozhodně řekl:
Januško, jedeme tam…
***
Ředitelka dětského domova, paní Anna Šafářová, prováděla Janu a Vítka chodbou ústavu bez přestání vysvětlovala:
Když k nám Eliášek přišel, věřili jsme, že se brzy najde rodina. Je vychovaný, milý kluk. Pokoušeli se ho osvojit už třikrát, ale vždy, když přijde rodina, uzavře se a nechce komunikovat. Tvrdí, že pro něj přijdou jeho maminka s tatínkem a pozná je. A poslední tři měsíce si povídá s neviditelným kamarádemříká mu Vojtíšek. A prý mu Vojtíšek řekl, že brzo přijdou jeho rodiče.
Jana s Vítkem si vyměnili pohled. Že by jejich Vojtíšek opravdu chtěl pomoci Eliáškovi?
Přijďte se na něj podívat… Možná se vám podaří jeho srdce získat, zakončila paní Šafářová a otevřela dveře do herny.
Jana ho poznala okamžitě. Drobný klučina, na lavičce mezi dětmi, stavěl věž z kostek a pobrukoval si píseň o modrém traktoru Eliášek se otočil, upustil kostky, vyskočil a rozběhl se k nim:
Maminko, tatínku! Věděl jsem, že přijdete!!!
***
Adopci urychlila sama paní Šafářová, která byla opravdu šťastná, že se Eliášek konečně otevřel. Navíc, když se dozvěděla o smrti jejich synka, byla tím ještě víc dojata. Už za měsíc si pro Eliáška přišla Jana s Vítkem a Matyášem, aby si ho odvezli domů. Před odchodem najednou Eliášek vykouzlil úsměv, vytrhl ruku z Janiny dlaně a řekl:
Počkej, mami! Tam na konci chodby je Vojtíšek, chce se s námi rozloučit!
Janě bolestně sevřelo srdce Ale tentokrát cítila zvláštní, klidný smutek. Smíření. Už ví, že minulost nezmění, ale musí jít dál, protože teď má zodpovědnost za Eliáška, který je ochoten jim otevřít své zranitelné srdíčko. Slibuje si, že na Vojtíška nikdy nezapomene vždycky ho bude milovat , ale teď má vedle sebe dalšího človíčka, kvůli kterému musí být silná.
Eliášek odběhl ke konci chodby k oknu, chvíli tam koukal a pak se rozběhl zpátky k Janě, Vítkovi a Matyášovi. A právě za tím oknem vyletěl z okapu sněhobílý holub. Obletěl celý dům, zatřepotal křídly nad jejich hlavami, jako by mávl na rozloučenou Vojtíšek.