Závěť nejmladšího syna

ZÁVĚŤ MLADŠÍHO SYNA

Lenka hypnotizovala nápis Operační sál. Písmena se jí rozpíjela v očích po hodinách čekání, srdce jí divoce bušilo. V rukou neustále svírala Jeníčkovu oblíbenou hračku malý plastový červený traktor s lopatou. Jeníček, její čtyřletý nejmladší syn, nejprve sice toužil po modrém traktoru jako z večerníčku, ale časem k tomu červenému, který dostal od milovaného tatínka, přilnul vším svým poškozeným srdíčkem.

Konečně se za matným sklem objevil mužský stín, dveře se rozlétly a v chodbě stanul unavený lékař. Lenka v mžiku vyskočila ze židle a vrhla se k němu:
Pane doktore, tak co? Jak to dopadlo? Jak je na tom Jeníček?
Lékař provinile sklopil hlavu a sundal roušku.
Paní Králová, moc mě to mrzí Udělali jsme, co jsme mohli

***
Lenka ležela v Jeníčkově postýlce, stočená do klubíčka. Polštář ještě voněl po Jeníčkovi. Na zrcadle naproti stále zůstával otisk jeho ulepené ručky od vanilkové oplatky. Jak dobře, že nestihla zrcadlo utřít! Už ho nikdy nezašpiní a už nikdy neskloní svou unavenou hlavičku na polštář.

Po zvadlé Lence stekla další slaná slza. Žal vypálil srdce zevnitř zdravé srdce, které Jeníček, její nejmladší dítě, nikdy neměl. Starší, Matouš, byl zdravý už mu bylo osmnáct a studoval vysokou školu. A Jeníček Její pozdní radost, která se proměnila v nekonečný smutek. Celé těhotenství vypadalo všechno v pořádku, až těsně před porodem náhodou objevili závažnou vadu srdce Právě při náročné operaci se něco pokazilo a Jeníček tu už není

***
Lenka zavřela oči a propadla se do neklidného spánku. Opět, jako poslední dny, se jí zdál sen o sluncem zalité louce, rozkvetlé pestrými, nádherně vonícími květinami. V dálce stál její Jeníček, usmíval se svým typickým úsměvem v oblíbené košili s autíčky. V ruce držel ohromnou kytici kopretin.

Jeníčku! Synku! zvolala Lenka, ale Jeníček ji neslyšel, zamyšleně obracel okvětní lístky kopretin v prstech. Lenka běžela přes louku s rozpaženýma rukama, připravená k objetí. Ale čím dál běžela, tím víc se vzdálenost mezi nimi zvětšovala. V zoufalství křičela a natahovala ruce, ale přiblížit se nemohla. Najednou Jeníček zvedl oči, usmál se a zmizel. Na zem pomalu klesalo jen obláčko bílých lístků

Lenka doběhla k místu, kam lístky dopadly, a zadívala se na trávník pod nohama. Z okvětních lístků tam byly úhledně vyložené písmena byla to adresa.

***
Lenku z letargie vytrhnul zvonící mobil. Na displeji svítil nápis Matouš.
Ano, synku? ozvala se chraplavě.
Maminko, dnes přijedu. Prosím, uděláš mi něco dobrého?
Lenka se pokusila o úsměv. Dost! Jsou to už skoro tři měsíce, co Jeníček odešel. Ale má přece syna Matouše! Musí se snažit žít dál.
Samozřejmě, co bys chtěl? Mám udělat palačinky?
To by bylo skvělé, mami! Už sedím v autobuse, za chvíli jsem doma!

Matouš se snažil jezdit domů každý víkend, aby mámu i tátu rozptýlil. Dobře věděl, jak moc oba trpí i jemu samotnému se při vzpomínce na malého brášku trhala duše. Ale život šel dál a oni to museli zvládnout společně. Jsou rodina.

Lenka se s námahou zvedla a pomalu zamířila do kuchyně. Otevřela lednici, přehrabovala se po policích a zjistila, že jim doma chybí mléko. Její muž Petr seděl v kuchyni a pájel nějakou součástku z notebooku. Zvedl zrak a zeptal se:
Chceš něco? Mám skočit do obchodu?
Volal Matouš. Jede domů, chtěl palačinky, odpověděla Lenka klidně. Ale mléko došlo. Radši půjdu sama, projdu se.
Petr překvapeně nadzvedl brýle. Začíná se uzdravovat! problesklo mu hlavou.

Lenka se pomalu oblékla a vyšla ven. Mírný jarní větřík jí hladil tvář. Zpívali ptáci, stromy se začínaly zelenat čerstvými lístky. Příroda se opět probouzela. Lenka si povzdechla: Ach, Jeníček neviděl svou pátou jaro
Zaháněla chmurné myšlenky a zamířila do blízkého obchodu.

***
V regálu vzala mléko, Matoušovy oblíbené Studentské pralinky, chleba a kuře, a zamířila ke kase. V tu chvíli z vedlejší uličky uslyšela známý dětský smích tak se smál její Jeníček. Srdce se jí stáhlo touhou. Rozběhla se tam, ale zahlédla už jen dětskou postavičku, jak mizí mezi regály. I když si uvědomovala, že to nemůže být on, stejně ji to vtáhlo a vyrazila za dítětem, až při tom srazila kartonovou ceduli s reklamou akčních brambor.

Sehnula se, aby reklamu zvedla, a zarazila se na bílém pozadí červenými písmeny stálo přesně to, co viděla ve snu: ta adresa.
Jeníčku, co mi chceš říct? zašeptala.

Domů se vrátila zamyšlená. Věděla, že to není náhoda. Něco jí Jeníček sděluje ale co? Musí si ten adres najít na internetu ale ne dnes. Dnes přijíždí její jediný syn, musí ho přijmout a být silná.

***
Večer byl překvapivě příjemný, Lenka se přistihla, že se usmívá, když poslouchá synovy historky z vysokoškolského koleje. Matouš s chutí hltal její palačinky a Lenka s Petrem na něj hleděli s pýchou. Je přece jejich prvorozený a teď už jediný syn. Nakonec šli všichni do svých pokojů, tma zcela ovládla dům.

Unavená Lenka rychle usnula, ale uprostřed noci ji probudil tichý dětský zpěv z koupelny. Srdce jí poskočilo, dech se jí zastavil ten hlas by poznala kdykoliv. Zněla oblíbená Jeníčkova písnička z pohádky o modrém traktůrku

V tichosti vstala a šla ke koupelně, co nejopatrněji otevřela dveře. Samozřejmě nikdo tam nebyl. Oči se jí zalily slzami.
Na co jsem čekala? Že tam bude Jeníček? Už není Všechno to je moje zraněná mysl! zlobila se na sebe.

Přistoupila k umyvadlu, otevřela vodu a začala si omývat tvář, aby se uklidnila.
Musí přestat se v tom topit. Kvůli Petrovi, kvůli Matoušovi! Do očí jí padl vlastní obraz v zrcadle bledý, se stíny pod očima.

V návalu vzteku vzala a namydlila ruku, přejela zrcadlo mýdlovou pěnou. Dívala se, jak pěna stéká a vytváří nápis stejný jako ten z obchodu i ze snu. Záda jí zalil chlad. Jasně zaslechla tichý dětský hlásek:
Čekám na tebe, mami

***
Co nespíš? Petr se posadil na posteli, probuzený světlem z notebooku.
Lenka seděla v křesle s laptopem na klíně a zírala do obrazovky.
Pojď sem, Petře Jestli ucítíš totéž co já, tak to celé není jen chorobný výplod mojí hlavy

Petr vstal a přešel k ženě. Když pohledem přelétl fotku malého čtyřletého chlapce, zalilo ho zvláštní teplo.
Jan Novák, 4 roky stálo u fotky. Janovi zemřeli rodiče při autonehodě před třemi lety, vychovávala ho babička. Půl roku je v dětském domově, protože i ta zemřela.

Ta adresa mě v posledních dnech pronásleduje, vysvětlila Lenka, předává mi ji náš Jeníček
Lenka mu popsala dnešní sen, událost v obchodě i v koupelně. Petr po krátkém přemýšlení rozhodně odvětil:
Pojedeme tam

***
Ředitelka dětského domova, paní Eva Dolejšová, vedla Lenu a Petra světlou chodbou a snažila se vysvětlovat:
Když k nám Honzík přišel, čekali jsme, že tu dlouho nebude. Byl vedený v dobré rodině, byť vychováván babičkou. Už ho třikrát chtěli adoptovat, ale vždy se uzavřel a odmítal kontakt. Říká, že si pro něj přijde jeho maminka s tatínkem a že je pozná. Poslední čtvrt roku si povídá s neviditelným kamarádem. Říká mu Jeníček. Prý mu Jeníček nedávno prozradil, že si pro něj máma s tátou brzy přijdou.

Lenka a Petr si vyměnili pohled. Mohli jejich zesnulý syn skutečně pomoci jinému sirotkovi?
No, uvidíte sami. Třeba si získáte jeho důvěru, uzavřela paní Dolejšová a otevřela dveře do herny.

Lenka ho ihned poznala. Malý, hubený klučina seděl mezi dětmi na zemi a stavěl věž z kostek, přitom si zpíval pohádku o modrém traktůrku Honzík se otočil, pustil kostky, vyskočil na nohy a rozběhl se k Lence a Petrovi s výkřikem:
Mami, tati! Já věděl, že přijdete!

***
Samotná ředitelka usnadnila proces adopce, když viděla, že Honzík konečně navázal kontakt. Když navíc slyšela o smrti Jeníčka, slzely jí oči ještě více. Už za měsíc přijela Lenka s Petrem a Matoušem pro Honzíka, aby si ho navždy odvedli domů. Před odchodem Honzík najednou pustil Lenčinu ruku:
Mami, čekej! Tam vzadu je Jeníček, chce se rozloučit!

Lence se znovu sevřelo srdce. Tentokrát však ne temným žalem, ale s vědomím, že už nic nezmění a musí žít dál teď závisí osud malého Honzíka na ní a Petrovi. Nikdy nezapomene na Jeníčka, navždy ho bude milovat, ale teď má dalšího človíčka, kvůli kterému je třeba být silný.

Honzík odběhl na konec chodby k oknu, chvíli stál, pak se otočil a běžel zpátky ke svým rodičům a staršímu bratrovi. A za oknem, kde stál, z ničeho nic vzlétl krásný bílý holub. Obletel budovu a zakroužil nad hlavami Honzíka a Lenky, než zmizel v modré obloze.

A oni šli domů šli společně. A s nimi v srdci navždy zůstal malý Jeníček.

Rate article
Add a comment