Nikomu tě nedám. Povídka. Nevlastní otec jim neubližoval. Aspoň jim nevyčítal chleba, kvůli škole s…

Dobré zprávy

Nikomu ji nedám.

Nevlastní otec je nikdy nebouchal. Aspoň nikdy jim nevyčítal kousek chleba, kvůli škole se nehádal, jen když se Alžběta vracela později, než bylo domluveno, dokázal zakřičet.

Slíbil jsem tvé mámě, že se o tebe postarám! hulákal, když mu Alžběta nesměle namítala, že už je plnoletá. Já vím líp, co ti dovolím a co ne! Že jsi plnoletá! A to si myslíš, že když máš maturitu, můžeš všecko? Nejdřív si najdi pořádnou práci, a pak si hraj na dospělou!

Když už se uklidnil, mluvil klidněji.

Stejně tě ten chlapec opustí, Alžběto. Vím, kdo pro tebe jezdí drahé auto, hezký obličej, proč by takový kluk měl chtít obyčejnou holku, jako jsi ty? Pak tu budeš brečet, uvidíš.

Alžběta mu nevěřila. Ano, Marek byl sympatický, studoval ve třetím ročníku vysoké školy, platil si studium sama by si ho ráda platila, kdyby mohla. Přes přijímačky neprošla, na vyšší odborné ji to nebavilo, takže rozdávala letáky, roznášela noviny, a hlavně se učila na přijímačky příští rok. Tak poznala Marka podala mu leták, vzal jeden, druhý, třetí, a řekl:

Slečno, co kdybych si vzal všechny letáky a vy jste šla s námi do kavárny?

Neví proč, ale souhlasila. Už zkušeně letáky nevyhodila do koše hned, ale strčila je do baťůžku a až cestou domů hodila do kontejneru.

V kavárně ji Marek představil svým kamarádům, objednal pizzu a zmrzlinu. S její sestrou Sárou si dopřávaly takové dobroty jen na narozeniny peněz nebylo nazbyt, důchod maminky nesměely utrácet, táta říkal, ať si ho nechají na zlé časy.

Ve skutečnosti měl slušný plat, ale půlku dával do auta, které se pořád pokazilo, a druhou půlku prohrál na automatech. Alžběta si nestěžovala proboha, mohla být ráda, že je s Sárou nevyhodil, byt byl jeho, maminčin museli prodat, když onemocněla. Jasně, taky by si ráda dala čokoládu, pizzu, kolu, ale když se něco povedlo vyžebrat, dala to sestře. V kavárně se dokonce Marka zeptala, jestli si může vzít kousek pizzy domů pro Sáru. Podíval se na ni překvapeně a pak jí koupil celou pizzu a velkou čokoládu s oříšky do tašky.

Nevlastní otec byl vedle Marek jí neublížil. Byl milý. Vedle něj si Alžběta uvědomovala, jak málo znamená. Ještě více se začala učit, našla si práci v supermarketu za pokladnou. Tam platili dobře, mohla si koupit pořádné džíny, zajít ke kadeřnici na účes, aby se za ni Marek nestyděl.

Když ji jednou pozval na chatu, hned pochopila, co se od ní čeká, ale nebála se nebyla malé dítě. Milovali se on ji a ona jeho. Ze začátku se bála, že ji táta nepustí, ale ten sám chodil domů čím dál později, někdy vůbec. Alžběta věděla, kde přespává u paní Marie, zdravotní sestry z domku naproti. Už dlouho se na ni usmíval, ona nechtěla muže se dvěma dětmi z prvního manželství, už byla jednou vdaná, rozvedla se a nakonec podlehla jeho nešikovným lichotkám.

Vlastně jí to přišlo vhod, i když Sáru rozplakalo, když se dozvěděla, že bude spát sama. Alžběta jí koupila čokoládu, brambůrky a kolu a Sára se smířila.

Že je těhotná, Alžběta zjistila až pozdě. Cykly měla rozházené, ani si je nesledovala, nikdo ji to neučil. Druhá pokladní, paní Veronika Novotná, se jednou zasmála:

Celá záříš, jsi nějak zaoblená nevěříš, že čekáš dítě?

Zasmály se. Večer Alžběta koupila test. Když viděla dvě čárky, zírala to není možné!

Marek nebyl rád. Řekl, že je to špatně načasované, dal jí peníze na lékaře. Alžběta probrečela noc a šla, jenže bylo už pozdě šestnáct týdnů. Takže na chatě, tam se to stalo, a ona si naivně myslela, že poprvé se těhotnět nedá.

Nějakou dobu to před nevlastním otcem skrývala, ale břicho jí rostlo. Nakonec musela přiznat pravdu.

Křičel hrozně:

Kde je ten tvůj kluk? Chce se ženit?

Alžběta sklopila oči. Marka neviděla už měsíc zmizel, jakmile zjistil, že dítě bude muset nechat.

Jasně, zamumlal táta. Jak jsem říkal, Alžběto

Neodpověděl hned asi se poradil s paní Marií.

Když už se to tak semlelo, porodíš. Ale musíš ho nechat v porodnici, další hladovou pusu nepotřebuju. Víš co budu se ženit. Marie je taky těhotná. Čekáme dvojčata. Chápeš, tři mimina v jednom domě, to už je moc.

Ona tu bude bydlet? divila se Alžběta.

No a kde? Bude moje žena, tak kde jinde by žila?

Zdálo se jí to absurdní, ale táta si netropil žerty. Každý den opakoval, že je vyhodí, pokud donese dítě domů. Alžběta věděla, že mluví slovy Marie, ale nic s tím nezmohla dítě nechtěla opustit.

Netrápíš se, řekla Marie. Taková mimina jsou hned pryč rychle ho adoptují, budou ho mít rádi.

Alžběta brečela, snažila se dovolat Markovi, vymýšlela, kde bude bydlet se Sárou a dítětem, ale na nic nepřišla. A jednou paní Veronika, když viděla manželský pár u pokladny, prohodila:

Po tolika letech chodí v černém. Vzpomínají, celé roky. Měli by si pořídit další dítě. Nebo adoptovat.

Alžběta je vídala často oba byli milí, slušní, trošku smutní. Netušila, co se jim stalo.

Ztratili dceru, pamatuješ, v tom velkém neštěstí? Autobus plný dětí, cesta za památkami, řidič usnul. Zahynul a s ním holčina. Hrozně smutný. Jsou dobří on doktor, ona učitelka angličtiny. Bydlela jsem vedle, když jsem byla vdaná. Přinášeli jim tehdy andělíčky jejich dcera si koupila andílka na té exkurzi, držela ho v ruce při nehodě. Sotva ho našli. Začali lidé nosit panence andělíčky, bála jsem se, že jí to ublíží, ale pomáhalo jí to.

Alžběta si v jakémsi filmu všimla, že matka věnovala své dítě páru, co nemohl mít vlastní. Oni sice mohli, ale nějak je měla pořád na mysli. Byla už v osmém měsíci, stále pracovala, nechtěla přijít o místo, a právě tehdy manželský pár v supermarketu u její pokladny muž řekl:

Milá slečno, nechcete už nastoupit na mateřskou? Tady to brzo odrodíte.

Alžběta se nestěžovala, ale dřelo ji to bolela ji záda, pálila jí žáha, nohy otékaly. Nikdo se jí nezeptal, jak jí je, jen doktorka ji pokárala, ale to se nepočítá. Tahle starost jí vehnala slzy do očí v poslední době se jí to stávalo často.

Dva dny poté cestou ze směny potkala muže, ten jí nabídl pomoc s taškou. Ostýchala se, ale potěšilo ji to. Pomyslela si, že je dobrý člověk.

Andílka zahlédla ve výloze malého obchůdku na letním výprodeji. Koupila ho, poprosila paní Veroniku o adresu toho páru a vydala se tam.

Už když mačkala zvonek, zalekla se co když je to hloupé, už léta uplynula? Kdo ví, jestli jim ještě někdo nosí andělíčky.

Otevřela jí žena, hned ji poznala, zdvihla obočí překvapeně. Alžběta rychle podala figurku, sklonila hlavu čekala, že jí zabouchnou dveře, nebo se pohádají.

Ale nestalo se nic špatného. Paní si vzala andílka, usmála se:

Pojď dál. Dáš si čaj?

U čaje vyprávěla svůj příběh, který už Alžběta znala od Veroniky, ale z jejích úst to bolelo víc.

A proč jste si nepořídili další dítě? špitla Alžběta.

Měla jsem tragický porod. Museli mi odstranit dělohu. Už jsem nemohla mít další dítě.

Trnula rozpaky má vůbec právo ptát se na něco tak osobního? Chcela se zeptat na adopci, ale jazyk selhal.

Chtěli jsme adoptovat, řekla paní tiše, skoro jako by četla její myšlenky. Prošli jsme kurzy. Ale nakonec jsem nemohla. Prosila jsem dceru, ať mi pošle znamení. Ale nic se nestalo.

Najednou v obýváku spadlo něco na zem, zašvitořilo to jakoby sklenička padla. Paní uskočila, Alžběta zírala zmateně myslela, že jsou doma samy.

Šly společně do pokoje. Alžběta čekala, že to bude temný kout, svíčky, fotky. Ale byla tam jedna fotka, jinak světlo, žádné svíčky, jen figurky andělíčků. Jeden ležel rozbitý na podlaze. Paní sbírala střepy a dlouze je prohlížela. Pak zvláštním hlasem řekla:

To je ten jejich andílek.

Alžbětiny tváře zrudly. Co je to jiného než znamení?

Holčičku porodila v termínu. To už u nich Marie dávno bydlela, a sama porodila dvojčata předčasně. Děti byly v nemocnici, brzy je měli pustit, postýlky už stály dvě bílé s kokosovými matracemi. Pro její dítě nikdo nic nekoupil měla ho nechat v porodnici. Sára jí šeptala večer:

Nedala by se někam schovat? Aby se nepoznalo, že je to tvoje, tvoje holčička? Pomůžu ti.

Z těch slov se Alžběta skoro rozbrečela, ale před sestrou se držela.

Obsah dopisu si Alžběta připravila předem. Napsala, že si dítě nemůže nechat, že je zdravé, nemusí mít strach. Připomněla znamení rozbitého andílka. Do obálky dala všechny naspořené peníze z maminyho důchodu. Mělo to stačit, byla si jistá, že jsou dobří.

Z porodnice ji propustili ráno, ale dát dítě ve dne bylo riskantní. Celý den seděla v nákupním centru, i když jí bylo zle, hlava se točila. Ale nejdůležitější byla holčička, musela jí najít milující rodinu.

Když centrum zavřeli, ještě hodinu seděla na lavičce, naštěstí bylo teplo. Až za šera se osmělila vešla do domu, vklouzla za pánem se psem.

Holčičku měla v nosítku, koupila si ho a poprosila paní Veroniku, ať jí ho přinese na propuštění. Neptala se, proč. Teď, když nosítko opatrně postavila tak, aby ho dveře nepoškodily, strčila pod deku obálku s dopisem a penězi, chtěla zazvonit a rychle odejít.

Dveře se otevřely. Na prahu stál muž, otec zesnulé holky.

Co tu vyvádíte?

Alžběta ztuhla.

Spatřil nosítko.

Co to tu máte?

Slzy tekly samy. Alžběta mu řekla vše o Markovi, co ji nechal, o nevlastním otci, který je už sedm let vydržoval, ale teď se ženil, měl dvojčata s Marií, že Marie jí poradila napsat odmítnutí v porodnici.

Muž ji pozorně vyslechl, pak řekl:

Galina už spí, nechci ji budit. Ráno si promluvíme. Pojď, udělám ti místo v obýváku.

Spát v pokoji plném andělíčků byl zvláštní pocit. Ale usnula okamžitě, holčičku pevně sevřenou v náručí.

Vzbudila se, jakmile ji dítě chybělo. Neviděla ji v tu chvíli pochopila, že se nikdy nedokáže rozloučit. Nikdy. Chtěla utéct, najít ji, vzít zpátky

Zvedla se, ale krok nestihla, vešla Galina. V náručí měla holčičku.

Vezmi si ji, usmála se. Potřebuješ ji nakrmit, já ji chvilku houpala, abys mohla spát, ale dlouho to nevydrželo.

Alžběta krmila dcerku, bála se zvednout oči. Co Galina řekla? Co když se rozhodli, že ji adoptují? Jak říct, že si to Alžběta rozmyslela?

Kolik je tvé sestře? zeptala se pak Galina.

Dvanáct, odpověděla Alžběta, zmateně.

Přestěhovala by se k nám?

Otázka byla tak zvláštní, že Alžběta vzhlédla.

Prosím?

No, Sára mi vše řekl. Nemáte kde bydlet, táta tě vyhazuje. Myslela jsem, že když zůstane tvoje sestra tam, udělají z ní služku. Ať přijde k nám.

Co znamená taky? zakoktala se Alžběta.

Galina ukázala na slepenou figurku na fotografii divně, ale rozpoznatelně.

To pro mě byl znamení. Že vám máme pomoci, prostě řekla. Už jsme to probrali místa je tady dost, přestěhujte se oba s holčičkou. Pomůžu ti. A žádné hlouposti matka má být s dítětem.

Alžběta měla radost i stud, až zase zrudla.

Takže souhlasíš? zeptala se Galina.

Alžběta kývla, schovala tvář do deky dcerky, aby Galina neviděla její slzy.

V životě se někdy ocitneme na samém dně a máme pocit, že všechno skončilo. Ale když vytvoříme místo pro laskavost, najdou se lidé, kteří nám podají ruku a dovolí začít znovu. Nikdo by neměl být sám a to je ta nejdůležitější životní pravda.

Rate article
Add a comment