Úžasný příběh života

PŘEKVAPIVÝ ŽIVOT

Na svatbě naší kamarádky Jiřiny jsme oslavovali dva dny v kuse s chutí, hlasitě a do syta. Ženich byl pohledný jako starý filmový idol Jaroslav Marvan a překvapivě skromný navzdory své neuvěřitelné kráse. Všichni hosté tajně pozorovali Vojtu: nebesky modré oči, neprávě pro muže dlouhé, tmavé řasy (proč proboha příroda dopřeje mužům takovou krásu?!), pevná brada, šlechtický nos a sametová, skoro tmavá pleť. K tomu všemu měřil skoro dva metry a měl široká ramena. Kdybychom Jiřinu neměli rádi, popraly bychom se o tohoto skvostného exempláře přímo u svatebního stolu. Vojta byl výrazně výjimečný, to ano.

No to jsi si teda vybrala fešáka! dorážely jsme na Jiřinu. Každá z nás si při tom nasazovala co nejsmutnější a osamělý výraz, pro případ že by mezi Vojtovými příbuznými byl ještě nějaký podobný krasavec.

Holky, no tak! Já jsem si Vojtu zamilovala pro jeho jednoduchost. Vojta je z vesnice, vyrostl u babičky, vede hospodářství, je moc šikovný, vyprávěla nám Jiřina. Poznali jsme se díky rodičům, kteří koupili chalupu v jeho vesnici. Je citlivý a laskavý a spolehlivý. Jakou měl domácnost, maminko! Skutečný chlap, holky! Jen stěží jsem ho přemluvila, aby se přestěhoval do města, trvalo mi to desítky večerů přesvědčování, haha.

Vojta se rychle osvědčil nejen v práci, ale i v rodinném kontaktu, dokonce i ve studiu. Během několika let pochopil vše o dobrém alkoholu, parfémech, politice, umění, cestování, sportu, a také se zbavil typického hanáckého přízvuku. Ovládl řízení pohodlného auta, které mladé rodině věnoval tchán, a získal na doporučení stejného tchána slušné pracovní místo. Kdo jim věnoval byt, prozradit nebudu to si domyslete sami.

Po druhém roce manželství se u Vojty objevila zvláštní záliba: bílých ponožek. Chodil v nich vždy doma i na návštěvě bez pantoflí, bílými ponožkami v gumových holínkách se nebál stát na špinavé podlaze šatny.

Jiřina tuhle lásku nesdílela, ale trpělivě dvakrát denně vytírala podlahy a nakupovala bělidla. Tím se Vojta dočkal přezdívky Ponožka.

Že má Vojta milenku, zjistila Jiřina v osmém měsíci těhotenství. Shodou okolností byla milenka také těhotná ve stejném stádiu.
Ponožka byl z domu vykázán, vyhozen z práce, proklet a oplakán během jednoho dne. Poté přišly lepkavé a smutné dny podzimního šera. Jiřina celé dny ležela na té teď strašně velké posteli a zírala suchýma očima do stropu:

Plakat budu potom. Teď je to pro miminko škodlivé.

Jiřina mlčela, jako Lenin na katafalku, a my, její kamarádky, se u ní střídaly jako stráže, abychom ji podpíraly mlčením.

Hrozně jsme chtěly plakat u knihy osudů a vytrhávat z ní zrádné stránky, jenže bylo třeba mlčet a čekat.

Při propouštění z porodnice jsme se radovaly, třásly balónky, prosily personál o dovolování na čaj a lákaly je, aby šli s námi do západu slunce, ke medvědům a pouťovým cikánům, přejíc všem zdraví a štěstí. Novopečený dědeček byl ze všech největší nadšenec: den před tím, rozcitlivěný a se sliby uklidit následky, nejdříve obrovskými bílými písmeny napsal křivé poděkování pod okna Jiřinina pokoje: Děkuji za vnuka!, a pak se pokusil něco zazpívat, ale ostraha ho zarazila. Ochránce ochotně nalil dědečkovi pár doušků v kamrlíku, bez narušení veřejného pořádku.

V den propuštění byl dědeček svěží, čerstvý a, pamatuji si, trochu zářil. Plakal štěstím a pýchou přiměřeně a ze srdce.

Plakali jsme taky všichni, smáli se, objímali Jiřinu, stydlivě nahlíželi do modré obálky a mlčeli o tom, že malý Igouš má tatínkův šlechtický nos. Jen Jiřina ani na radostech neplakala:

Později. Co když to ovlivní mléko?

S Jiřinou jsme mlčeli ještě dva měsíce, až se pak zvedla a šla navštívit Vojtu. Bez zápalek a kyseliny, zato s obrovskou touhou ničit a řvát. Vyčítat, tlouci do zdí svými hubenými pěstmi, hanět, ztrapňovat a pokusit se zbavit té bolestné tíhy, co ji poutala k posteli a svést ji na zrádce, na ničitele nadějí a světa s maličkým synkem, v kterém si představovala sebe: pletoucí ponožky svým milovaným mužům pro útulné večery, veselého Igouše držícího s Vojtou za ruku na procházce, samotného Vojtu tak potřebného a blízkého člověka.

A také chtěla Jiřina uvidět oči té nestydaté, co spala s cizím mužem. Oči budou určitě drzé, možná velmi krásné. Do těch očí Jiřina plivnout rozhodla. A když bude třeba, i zasáhne.

Kam jít řádit, zjistila Jiřina náhodou od důvtipných vchodových babiček při procházce s dítětem. Starostlivé ženy ji zastavily, připomněly, že Vojta je prostě blbec, rozkreslily trasu do brlohu milenců i tipy na pomstu zrádci. Jiřina v tu chvíli ztuhla, v duši plakala, chtěla odejít, aniž si zapamatovala číslo domu, ale z nějakého důvodu neodešla.

A teď stála Jiřina před vchodem té staré pražské panelákové krabice stačí vyjít na páté patro a tam už, ať plivne, ať volá.

Na prvním patře si pomyslela, že s jejím současným štěstím doma určitě nikdo nebude a zbytečně ztrácí čas. Na druhém to už vítala: doma nikdo nebude, to by bylo vlastně dobře. Na třetím uslyšela zoufalý dětský pláč až z pátého patra.

Otevřela jí dvěř hubená uplakaná dívka, která se Jiřině vůbec nehodila do role svůdkyně, co odvedla jejího muže.
A zatímco Jiřina překvapeně sledovala třesoucí se konkurenci o čtyřiceti kilogramech, dítě v bytě dál zoufale brečelo.

Dobrý den, Jiřino. Vojta tu není, odešel od nás před dvěma týdny. Nevím, kde je, pronesla dívka a sedla na zem, rozplakala se.

Jiřině rázem přešla chuť hádat se. Nejraději by přešla do pokoje a uklidnila to dítě té ztracené matky. A pak utrousila větu: Chceš se vozit, musíš i táhnout! Ano, to bude třeba říct. Podívat se u toho co nejponíženěji, opovržlivě. Má přece právo, jako podvedená strana.

Miminko bylo suché. Oči nateklé, na čele žilka, hlas nakřáplý. Dítě křičelo hlady až na hranici svých možností, zatímco jeho matka ležela na chodbě a naříkala.

Jak otevírala prázdné šuplíky v kuchyni a marně hledala směs, Jiřina to už pak vzpomínala těžce. Jak našla na stole lístek s děsivě nedopsanou větou Prosím v mojí sm…

Dívka na zemi zoufale vzlykala a vyprávěla Jiřině, jako blízké kamarádce, že nemá kam jít z toho pronajatého bytu, a musí odejít doslova během pár dnů. Že přišla o mléko, Vojta zmizel, a peníze vlastně neměla. A že jí je to moc líto, a stydí se, a je pozdě, ale ona nevěděla prosí o odpuštění. A může ji klidně i uhodit, je to třeba. Dítě se jmenuje Pavlík a Jiřina ať si to zapamatuje, pro jistotu. Pavlík byl starší než Igouš jen o devět dní.

Jiřina spěchala domů za dvacet minut bude Igoušovi potřeba dát prso. Utíkat nebylo jednoduché: dvě velké tašky Olinky táhly ruce, ujíždějící Olinka běžela vedle, držíc spokojeného Pavlíka. Jiřina utíkala a přemýšlela, kam dát další dvě postýlky.

Za tři roky jsme slavili svatbu Olinky, za čtyři Jiřiny. Jiřinin muž nenávidí bílé ponožky, tvrdí, že je potřeba žít barevněji, miluje svoji ženu, syna a dvě dcery. Olinka maminka čtyř kluků, její muž stále doufá v dceru…

Rate article
Add a comment