Poslední léto doma
Pavel přijel ve středu, když už slunce zalévalo střešní tašky starého domu horkem tak moc, že cihly praskaly. Vrátka spadla z pantů už před třemi lety, tak je prostě překročil a zastavil se před zápražím. Tři schody, ten spodní byl už skoro na padrť. Opatrně našlápl na druhý držel a šel dál.
Uvnitř to vonělo zatuchlinou a myšinou. Prach ležel na parapetech v rovné vrstvě a v rohu obýváku visela pavučina z trámu na starý kredenc. Pavel otevřel okno rám protestoval, ale nakonec povolil a do místnosti skočil vlahý pach přehřátých kopřiv a posekané trávy ze dvora. Všechny čtyři místnosti obešel a v hlavě si dělal seznam: vytřít podlahy, zkontrolovat kamna, opravit vodu v letní kuchyni, a vyházet všechno, co shnilo. A pak zavolat Tomášovi, mamce, synovcům. Říct: přijeďte v srpnu, strávíme tu měsíc jako dřív.
Jako dřív to je už pětadvacet let zpátky, když ještě žil táta a vždycky tu byla na prázdninách celá rodina. Pavel dodnes slyší v uších, jak v měděném hrnci vařili marmeládu, bratři tahali vodu ze studny, jak máma večer četla nahlas na verandě. Pak táta umřel, máma se odstěhovala k mladšímu synovi do Plzně, barák zabednili. Pavel jezdil každý rok zkontrolovat, jestli to někdo nerozkradl, a zase odjel. Ale letos na jaře v něm cosi cvaklo: možná to ještě jednou zkusit. Aspoň jednou.
První týden byl na to sám. Vyčistil komín, vyměnil dvě prkna na zápraží, umyl okna. Zajel do okresního města pro barvu a cement, domluvil elektrikáře. Starosta, když ho potkal u samoobsluhy, zakroutil hlavou:
Proč ještě do té barabizny strkáš peníze, Pavle? Stejně to prodáš.
Pavel jen mávnul rukou:
Do podzimu neprodám, a šel dál.
Tomáš přijel první, v sobotu večer, s manželkou a dvěma dětmi. Vylezli z auta, Tomáš si dvůr prohlédl a zamračil se.
Ty myslíš vážně, že tady vydržíme měsíc?
Tři týdny, upravil ho Pavel. Děti budou na vzduchu. Tobě taky prospěje.
Tady není ani sprcháč.
Je tu sauna. Zítra ji vytopím.
Děti, kluk jedenáct a holka osm, se malátně šouraly k houpačce, kterou Pavel včera přivázal ke starému ořechu. Tomášova žena, Denisa, šla mlčky do domu s taškou s nákupem. Pavel jim pomáhal s věcmi. Bratr se pořád mračil, ale nekomentoval.
Mamka se objevila v pondělí, přivezl ji autem soused. Vešla dovnitř, zastavila se v obýváku a vzdychla.
Všechno nějak malé, zašeptala. Já si to pamatovala větší.
Tys tu nebyla třicet let, mami.
Třicet dva.
Prošla do kuchyně, pohladila prstem pracovní desku.
Tady byla vždycky zima. Táta chtěl udělat topení, nikdy se k tomu nedokopal.
V Pavlově uchu nezaznívala nostalgie, ale spíš únava. Nalil jí čaj a usadil ji na verandě. Mamka se koukala do zahrady a vyprávěla, jaké to bylo tahat vodu, jak ji bolela záda po praní, jak se sousedky pořád o něco staraly. Pavel poslouchal a docházelo mu, že pro ni je ten dům spíš stará rána než domov.
Večer, když mamka usnula, seděl s Tomášem u ohně. Děti už spaly, Denisa četla při svíčce v kuchyni elektrika fungovala jen v půlce domu.
Proč to všechno děláš? ptal se Tomáš, koukal do plamenů.
Chtěl jsem nás dát zase dohromady.
Vždyť se potkáváme, na Vánoce
To není stejné.
Tomáš se usmál pod fousy.
Ty jsi idealista, Pavle. Myslíš, že tady, tři týdny, budeme najednou rodina jak dřív?
Nevím, přiznal Pavel. Chtěl jsem to prostě zkusit.
Brácha chvíli mlčel, pak tišším hlasem:
Jsem rád, žes to zkusil. Ale nečekej zázrak.
Pavel nečekal. Jen doufal.
Další dny byly plné běhání. Pavel spravoval plot, Tomáš pomáhal s novou střechou na kůlně. Synovec Michal se ze začátku nudil, pak v kůlně našel staré pruty a zmizel s nimi na Sázavu. Netřeba říkat Klárka, jeho sestřička, pomáhala babičce s pletím v záhonech, co Pavel rychle založil u jižní stěny.
Jednou všichni natírali verandu a Denisa se rozesmála:
Připadáme si jak komunardi!
Komunardi aspoň měli plán, zamručel Tomáš, ale taky se usmál.
Pavel viděl, že led mezi nimi taje. Večer večeřeli venku na dlouhém stole, mamka vařila polívku, Denisa pekla koláč z tvarohu od místní paní. Řeč šla o blbostech: kde koupit síť proti komárům, jestli sekat trávu až ke dveřím, jestli už spravili čerpadlo.
Ale jednou večer, když už děti spaly, mamka řekla:
Váš táta chtěl tenhle dům prodat. Už rok před smrtí.
Pavel ztuhl s hrnkem čaje v ruce. Tomáš se zamračil.
Proč?
Byl unavený. Říkal, že dům je kotva. Chtěl do města, byt blíž nemocnici. Já byla proti. Říkala jsem, že tohle je naše, rodový. Pohádali jsme se. Neprodal ho, a za rok umřel.
Pavel položil hrnek.
Vyčítáš si to?
Nevím. Jen jsem z toho místa vlastně unavená. Pořád mi připomíná, že jsem si tehdy prosadila svou a on si klidně nikdy neodpočinul.
Tomáš se opřel o židli.
Mami, ty jsi nám to nikdy neřekla.
Nikdo jste se nezeptal.
Pavel jí koukal do tváře. Shrbená stařenka s mozolnatýma rukama až teď opravdu uviděl, že pro ni tahle chalupa není žádný poklad, ale břemeno.
Možná jsme to měli prodat, zamumlal.
Asi ano, povzdechla mamka. Ale tady jste vyrostli. To má nějakou váhu.
Jakou?
Podívala se na něj.
Vzpomínáte si, jací jste byli. Dřív, než si vás život rozebral jinam.
Pavel té větě ze začátku moc nevěřil. Ale druhý den, když šel s Tomášem a Michalem na řeku a kluk chytil prvního okouna, uviděl, jak brácha objal malého kolem ramen a opravdu se zasmál poprvé bez únavy. A večer, když mamka vyprávěla Klárce, jak na té verandě učila jejich tátu číst, slyšel v jejím hlase poprvé místo bolesti něco blíž smíření.
Odjezd si domluvili na neděli. Den předtím Pavel roztopil saunu, všichni se vystřídali v páře, pak čaj na verandě. Michal se ptal, jestli zase přijedou příští rok. Tomáš se podíval na Pavla, ale mlčel.
Ráno Pavel pomáhal s věcmi do auta. Mamka ho obejmula na rozloučenou.
Díky, že jsi nás sem pozval.
Myslel jsem, že to bude lepší.
Bylo to dobré. Po našem.
Tomáš mu stiskl rameno.
Prodej to, jestli chceš. Mně to vadit nebude.
Ještě uvidím.
Auto odjelo, prach se rozplynul. Pavel prošel všechny pokoje, sebral zbytky nádobí, vynesl odpadky. Zavřel okna i dveře. Ze stodoly vytáhl starý, těžký, ale pevný visací zámek a pověsil ho na vrata.
Stál chvíli u cesty a koukal na dům. Nová střecha, pevné zápraží, okna umytá. Vypadal živý. Ale Pavel věděl, že to je klam. Dům žije jen, když v něm jsou lidé. Ty tři týdny žil. Možná to stačí.
Nasedl do auta a rozjel se. V zrcátku ještě zahlédl modrou střechu, pak ji přikryly stromy. Jel pomalu po rozježděné cestě a přemýšlel, že na podzim fakt zavolá makléři. Ale zatím zatím si bude pamatovat, jak všichni seděli večer u stolu, mamka se smála vtipu od Tomáše, Michal ukazoval chycenou rybu.
Dům udělal, co měl. Svolal je dohromady. Asi to nakonec úplně stačí, aby ho mohl nechat jít bez hořkosti.