Budeme žít jeden pro druhého
Po smrti maminky se Jaroslav pomalu vzpamatovával. Maminka v poslední době ležela v nemocnici, kde i zemřela. Předtím byla ještě nějaký čas doma, ošetřovali ji střídavě on s manželkou Marcelou. Domy měli vedle sebe, nabízeli jí, ať se přestěhuje k nim, ale nechtěla o tom ani slyšet.
Jardo, tady umřel tvůj táta a já tu taky odejdu. Je mi to tak bližší, plakala maminka a Jaroslav jí nemohl odporovat.
Pro ně by samozřejmě bylo jednodušší mít maminku u sebe, ale jejich dcera Markéta měla teprve třináct a nechtěli, aby viděla babiččino chřadnutí přímo před očima. Jaroslav pracoval na směny, Marcela učila na základce. Maminka tak nikdy nebyla sama, střídali se u ní i na noc.
Mami, babička asi brzy odejde, že? ptala se Markéta. Je mi jí líto, byla vždycky tak hodná.
Nevím, zlatíčko, ale jednou ta chvíle přijde, takový je život, odpovídala Marcela.
Když se babičce přidělalo hůř, odvezli ji do nemocnice. Jaroslav měl mladší sestru Lucii, tři roky po něm, měla syna Filipa, kterého většinou hlídala babička nebo Marcela, protože Lucie byla pořád někde na cestách, jak říkala v práci na služebkách. S mužem byla dávno rozvedená, o matku moc péči nejevila, věděla, že bratr se švagrovou se postarají. Lucie byla pravý opak Jaroslava tvrdá, bezcitná, konfliktní.
Po třech dnech maminka v nemocnici zemřela. Po pohřbu se rozhodli její dům prodat bylo potřeba se o něj starat a to by upadlo. Maminka dům darovala už dávno synovi, s Lucií měla napjaté vztahy, ta to věděla a už roky s maminkou nekomunikovala.
Po prodeji domu však Marcela na Jaroslava naléhala:
Peníze za dům, až budou na účtu, rozděl rovným dílem s Lucií.
Marci, Lucie má vlastní byt, její bývalý po rozvodu jí nechal pěkné bydlení, zatímco sám odešel s prázdnou. Stejně by ty peníze utratila.
Jardo, hlavně si zachováme čisté svědomí, jinak bude všude nadávat na nás oba.
Jaroslav tedy souhlasil a polovinu peněz za dům dal sestře. Ta místo poděkování jen pronesla:
A to je všechno? Kde je zbytek?
Čas šel dál, Markétě bylo už patnáct, a přišlo nové neštěstí. Marcela vážně onemocněla a musela zůstat doma. Už dřív se necítila dobře, ale sváděla to na únavu učit s dětmi není snadné. Pak ale omdlela přímo na dvorku. Odvezli ji do nemocnice, kde zjistili zákeřnou nemoc, bohužel už příliš pokročilou.
Nedalo by se ještě něco udělat? ptal se zoufalý Jaroslav doktora.
Děláme pro ni vše, ale přišla už příliš pozdě. Vlastně ani nepřišla, přivezli ji. To jste neviděl, že je nemocná?
Věděl, jenže Marcela byla zvyklá starat se vždy o ostatní, na sebe zapomněla, mávl rukou Jaroslav.
Netrvalo dlouho a Marcela byla zpět doma, už nevstávala z postele. Ošetřoval ji Jaroslav s Markétou, on si vzal dovolenou a zůstal s ní. Ale když dovolená skončila, musel zpět do práce. A Markéta po škole mamince nosila jídlo, někdy ji i omyla, byla unavená fyzicky i psychicky.
Jednou se zastavila Lucie:
Jardo, pračka mi nejde, co s tím? Víš, že tomu rozumíš.
Dobře, po práci to spravím, slíbil a druhý den pračku opravil.
Když odcházel, řekl sestře:
Aspoň občas přijď k nám, ať Markétu nenecháváš samotnou s Marcelou. Holka je mladá, je to na ni hodně těžké. Musí hlídat i v noci, když mám noční. Marcela ti přece není cizí, často ti Filipa hlídala a pomohla ti, když jsi měla s bývalým spory kolem bytu.
To bylo dávno, teď už to nepočítám. Filip má sedmnáct, porodila jsem ho dřív než ty Markétu. Tvoje Marci mi s ním pomohla, protože já jezdila do práce. Dala jsem jí za to zlatý prsten.
Jenže ona ti ho hned vrátila a ty sis ho spokojeně nechala.
Když ho nechtěla, proč ne. Ale co to srovnáváš, něco jiného je starat se o zdravé dítě a něco jiného o umírající. Do toho se nepletu, striktně odpověděla Lucie a ani nepoděkovala za opravu pračky.
Po této zkušenosti už Jaroslav o sestře raději nemluvil. Věděl, že nemá smysl čekat pochopení. Marcela chřadla rychleji. Tu noc, když Markéta viděla v okně tatínka vracejícího se z práce, rychle mu šla naproti.
Tati, maminka je na tom špatně, nechce jíst, leží otočená ke zdi a nemluví. Chtěla jsem jí dát lék a napít se, ale
Neboj se, zvládneme to, společně všechno zvládneme.
Ale tu noc Marcela zemřela. Plakali oba zůstali sami. Jaroslav po ženině smrti cítil i trochu úlevu, manželka již netrpěla a dcera už to na vlastní oči nemusela snášet. Moc ji miloval, ale těžká nemoc oběma velmi vzala.
Po pohřbu prožíval bolest z její absence scházel mu její pohled, smích, péče. Markéta se snažila ho utěšovat.
Tati, opravdu jsme dělali všechno, co šlo. I když tu mamka už není, musíme to přijmout teď se má lépe, už ji nic nebolí. Zvykáme si, hlavně že máme jeden druhého.
Ty jsi mi vyrostla, Markétko, podivil se Jaroslav, přišlo to smutné, ale dospíváš.
Markéta o otce pečovala, chtěla být s ním, on zas chodil domů co nejdřív. Věděl, že ho čeká večeře, Markéta se naučila vařit a vždy u stolu probírali své novinky ze dne.
Jednou, když se Jaroslav vrátil z práce, dcera povídá:
Tati, byla tu teta Lucie.
Proč zase? Nepouštěj ji dovnitř.
Ona šla hned za mnou, nestihla jsem zavřít. Chtěla si prý vzít maminčin kožich a pár dalších věcí, prý jsi o tom věděl.
Nic jsem jí nepovolil, příště dávej větší pozor, zavírej dveře. Nemá tu co dělat.
Jednoho dne Jaroslava v práci chytlo u srdce. Nemohl dýchat, zesinal a začal ztrácet vědomí. Spolupracovník zavolal rychlou a Jaroslav skončil v nemocnici. Markéta přišla uplakaná, lékař ji uklidňoval:
Neboj, táta je při vědomí, je to předinfarktový stav, bude potřeba léčba.
Vše teď zůstalo na Markétě tatínek, škola, domácnost. Musela toho zvládnout hodně, běhala do nemocnice, snažila se vařit i pro otce. Jednoho dne přišla Lucie s bábovkou:
Máš tu bábovku pro tátu, já za ním nechci, víš, že mě nemusí. Tak mu ji dej a neříkej, že je ode mě.
Dobře, díky, teto, řekla Markéta.
Za čtvrt hodiny dorazil Filip, Markétin bratranec, někdy jí pomáhal, připravoval se na maturitu.
Zapomněl jsem klíče, tak jsem přišel, vysvětloval. Tys pekla bábovku?
Neumím to, to přinesla tvoje máma pro tátu. Chceš, ukrojím ti kus, máma říkala, že je to hodně.
Filip si dal rád, Markéta mu uvařila čaj, pak spolu vyrazili do nemocnice. Najednou Filip zbledl, orosilo ho čelo a zhroutil se na schodech před nemocnicí. Naštěstí už byli téměř u lékařů.
Zjistilo se, že v krvi měl jedovatou látku.
Co jedl? ptal se lékař Markéty.
Tu bábovku, přinesli jsme ji pro tátu, upekla ji teta Lucie.
Hlavně ji nedávejte Jaroslavovi. Vezmeme ji, musíme udělat rozbor.
Lucii zavolali, přiběhla do nemocnice:
Pane Bože, co se synem je? Jak se mohl otrávit?
Jedl bábovku od vás, řekla Markéta. Lucie ztratila barvu.
Krátce poté ji odvedla policie. Vyšlo najevo, že Lucie do bábovky nasypala jed, chtěla se tak zbavit svého bratra, získat jeho dům a peníze. Myslela, že Markétu pošlou na kolej. Vůbec ji nenapadlo, že dort může sníst její vlastní dítě.
Když pustili Jaroslava z nemocnice, vzal Markétu a Filipa k Lucii na návštěvu.
Odpusť, Jardo, odpusť Filipe, odpusť mi i ty, Markétko… Všechno jsem si uvědomila, moc se omlouvám, plakala Lucie.
Jaroslav vzal zpět stížnost a za čas ji propustili. Filip matce nemohl odpustit, trávil většinu času u Jaroslava s Markétou.
Strejdo Jardo, nikdy mámě neodpustím, nenávidím ji, jak jen to mohla udělat?
Filipe, rodiče si nevybíráme. Ano, udělala hroznou věc, ale opravdu toho lituje. Každý může někdy udělat chybu. Dej jí šanci. Odpusť, víš, jak tím trpí.
Všechno se pomalu dalo do pořádku. Filip nastoupil na vysokou, Markéta šla k maturitě, také chtěla studovat dál jen se jí nechtělo nechat otce samotného.
Neboj se, holčičko, já to zvládnu. Ty musíš studovat. Budeme žít jeden pro druhého, vždycky tě rádi uvidím o víkendu i prázdninách. Maminka by si moc přála, abys šla na pedagogickou fakultu.
A tak si Jaroslav i Markéta ukázali, že když lidé drží při sobě a žijí jeden pro druhého, překonají i ty nejtěžší chvíle a rodina zůstane tím největším pokladem v životě.