Když jsou lidé přátelé třeba jako starý dobrý manželský pár dříve nebo později se objeví nějaké neshody. Čím více lidí, tím více hádek a drobných nespokojeností.
Jednou mi kamarád vyprávěl, jak slavili Silvestra se svými přáteli. Obvykle slavili tři rodiny společně, vždycky u jednoho z nich doma, ale minulý rok jedna rodina odmítla rozhodli se jet za rodiči do Ostravy.
Takže dvě zbývající rodiny si řekly, že část večera stráví u jedněch a část u druhých. Obyčejně všechno připravovali společnými silami, na jídlo a pití se složili do společné kasičky koruny na pivo, víno i něco k zakousnutí.
Sešli se, vzali i děti, usedli ke stolu a povídali. Seděli do půlnoci a najednou si všimli, jak domácí začínají uklízet nádobí a rovnat zbytky do lednice. Zprvu nevěděli, co se děje, ale když pak hostitel vytáhl vysavač a začal luxovat obývák, bylo úplně jasné, co tím myslí. Bylo to takové decentní naznačení: je čas jít domů. Myslíte, že to je u nás slušné?
Zajímavé je, že když se potom přesouvali k dalším přátelům, nikdo nikam nespěchal. Zůstali až do rána, jedli, popíjeli, veselili se.
No co, vysavač možná kamarádovi pomohl zbavit se hostů, ale on je přece jen pořád slušně vychovaný ČechA když pak ráno vycházeli z ještě rozespalého bytu druhých přátel, společně se smáli tomu, jak někde jsou stěny možná tlustší než pohostinnost. Na chodníku se objali, zamávali si a každý šel svou cestou domů, s hlavou malinko těžkou, ale se srdcem lehčím. A možná právě v těchto drobných rozpacích, trapných úsměvech a nečekaných vysavačích se skrývá pravé kouzlo přátelství že i když někdy není všechno dokonalé, pořád si máme s kým dát snídani v cizím obýváku a vzpomínat, jak jsme jednou na Silvestra byli vyhoštění. Nakonec totiž nejvíc záleží na tom, ke komu se chceme vždycky vracet.