Říká se, že neseme odpovědnost za vše, co se v našem životě stane, a že všechno je naše vina. Jaké rozhodnutí v jednom dni učiníme, takový život potom vedeme.
V mém vlastním životě jsem udělala zásadní chybu, když jsem se rozhodla spojit svůj osud s mužem, který to nemyslel vážně. V mládí jsem byla bezhlavě zamilovaná do Martina a přestože jsem věděla, že je k ničemu, naivně jsem doufala, že se kvůli mně změní. Chtěla jsem tomu jednoduše věřit a doufat. Ale pravda je taková, že lidé zůstávají tím, čím jsou. A tak i po narození našeho syna Tomáše se Martinovo chování nezměnilo.
S každým měsícem jsem se dozvídala nové věci o jeho nevěrách. Povídali mi o tom sousedé, kamarádky i příbuzní. Bylo mi trapně, cítila jsem ponížení i vztek najednou. Vydržela jsem to pět let a pak jsem už dál nemohla. Rozvedla jsem se. Aspoň že Martin nebyl lakomý nechal mi svůj byt s podmínkou, že po něm nechci výživné. Já ani syn jsme v tom bytě nechtěli zůstat, pronajala jsem ho a odstěhovala se k mamince, která už mě potřebovala. Žila jsem tak.
Peníze z pronájmu bytu jsem používala na syna na jeho oblečení, školu, výlety a další aktivity. Snažila jsem se, aby měl Tomáš slušné dětství, i když jsme neměli zrovna přebytek. Peníze vydělané bokem jsem dávala na poplatky, jídlo a léky pro maminku, která kvůli nemoci zůstala roky upoutána na lůžko. Celou tu dobu jsem si myslela, že syn mou péči a oběti ocení. Teď mi je 57 let, mám cukrovku, musím si neustále píchat inzulín, snažím se přežít každý den.
Kvůli nemoci nemohu nikde pracovat, a kdo by mě také zaměstnal v mém věku? Důchod nemám, protože jsem často střídala práce a málokde vydržela dlouho. Nejčastěji jsem dělala na černo, abych vůbec něco získala. Krátce řečeno, žiju jen z peněz, které mám z pronájmu bytu. Synovi je teď 31 let, nedávno oznámil, že se žení, a že se s manželkou chtějí do toho bytu nastěhovat.
Když jsem mu řekla, že pak nebudu mít z čeho žít, odpověděl mi, že je to můj problém. Opravdu nevím, co mám dělat. Nemám žádné úspory, potřebuji pravidelně léky, něco jíst a platit alespoň základní poplatky. Jak může vlastní syn něco takového udělat své matce? Proč mi to vlastně dělá?