Dnes si opět sedám k deníku, protože už nevím, s kým bych se mohla svěřit. Můj syn není rozvedený, žije se svou přítelkyní, ale vůbec u nich doma nemá slovo. Kdykoli k nim přijdu, snacha mě donutí slíbit, kolik peněz přinesu příště a když ne, ani mi neukáže vnoučka.
Vzali se před dvěma lety. Už od začátku mi tahle mladá slečna nesedla. Oči měla jak zrcadélka žárlivosti, ruce pořád natažené. Ještě ani nebyl inkoust suchý na oddacím listu a už začala vykládat, že bych měla dělit svůj byt a že bych měla dát klukovi půlku, protože je přece chlap a nemá svůj vlastní byt.
Pohádaly jsme se kvůli tomu. Mám přece taky dceru, a navíc proč bych měla kvůli její dceři prodávat nebo dělit byt? Dětem jsme s manželem dali vzdělání, dobrý start do života, a zbytek ať si vydělají sami. Ani nám nikdo nic neservíroval na stříbrném podnose.
Dcera je pořád svobodná, tvrdě pracuje, vzala si hypotéku. Chvíli u mě bydlela a svůj byt pronajímala, aby zvládla splácet, teď už žije zvlášť. Syn je ovšem budižkničemu. Na ničem mu nezáleží, jen poslouchá svou ženu. Když jsem mu navrhla, ať bydlí u mě, že ušetří na vlastní bydlení, odmítl prý nemůže a jeho žena rozhodně taky ne. Prý není král, aby platil nájem cizím.
Mě taky představa žít s nimi v jednom bytě netěšila, ale na čas bych to snesla, jen aby si našetřili. Jenže rozhodně jim nechci nic prodávat, dávat, přepisovat. Po mně můžou děti byt podědit napůl a ať se pak dohodnou.
Všechno jsem to snaše řekla a nebyla jsem přitom zrovna milá. Ohradila se: Maminko, není škoda žít úplně sama ve třípokojovém bytě? Takhle se má chovat? Požádala jsem syna, ať s ní promluví, ale jen zamumlal něco nesrozumitelného.
Někdy si říkám, po kom ten můj synek je. Jestli vůbec je můj. Já i můj táta jsme tvrdohlaví, stejně i má sestra, ale syn je měkký jak rosol. Divím se, jak vůbec našel ženu. Asi to spíš ona spěchala, aby se vdala, tak si ho hned vzala.
Od poslední hádky jsme se se snachou moc neviděly ani nevolaly. Syn mi občas zavolal, ale na návštěvu nikdy nepřišel, asi mu to jeho žena zakázala. Jednou mi po telefonu oznámil, že ze mě bude babička. Byla jsem dojatá, byl by to můj první vnuk. Rozhodla jsem se, že se s ní usmířím. Koupila jsem dárek, dort, a šla na návštěvu a ona předhodila, že její dítě se narodí v cizím bytě, jako nějaký tulák. Zase mluvila jen o baráku.
Smíření nevyšlo. S těhotnou jsem se nehádala, prostě jsem odešla. Lidi se prostě nemění. Pak už jsem jim nebyla na blízku, sama jsem běhala po doktorech, zdraví se sesypalo. Ani při porodu mi nezavolali. Dozvěděla jsem se, že mám vnuka, až po týdnu, když se syn uráčil mi zavolat.
Pozval mě na návštěvu, ale hned do hovoru skočila švagrová, že dárek nepotřebují mám rovnou přinést peníze. Nehádala jsem se. Den D jsem vybrala úspory, protože vnouče se rodí jednou za život.
U dveří snacha hned prohrábla obálku, zakřenila se. Deset tisíc korun jí bylo málo! Nahlas nic neřekla, ale bylo to poznat. Malého vnoučka jsem si pochovala, byl nádherný, nos po tatínkovi. Dlouho jsem nezůstala, domů jsem šla sama.
Na návštěvy už mě nezvali a sama jsem se nevnucovala, mají miminko, potřebují klid. Po třech měsících mi došlo, že se mnou už nepočítají, tak jsem zavolala synovi a pozvala je k sobě.
Nakoupila jsem něco na zub a dárky pro vnoučka a šla k nim. Snacha mě uvítala, přijala dárky a zamračila se: Napadlo vás minule už, že nechceme žádné drobnosti, ale peníze na dítě?
Takže kdykoli bych chtěla vidět vnoučka, musím přinést obálku? ptám se.
No samozřejmě! Kvůli vám žijeme v pronájmu, muž je na vše sám. Pro vnoučka jste nic neudělala, tak aspoň přispějte na jeho potřeby.
Polkla jsem vztek. Syn to poslouchal a stál tam s miminkem v náručí, ani nepípnul.
Otočila jsem se a odešla. Nebudu se ponižovat před tou nevychovanou holkou! Nechci si platit za vlastní vnouče.
Nemluvili jsme spolu skoro rok. Oni se neozvali, já taky ne. A minulý týden mi můj syn zavolal, nezapomenul mi připomenout, že bude první narozeniny vnoučka. Prý můžu přijít, hlavně ať nezapomenu na dárek snacha hned skočila k telefonu, že dárek musí být finanční, rovnou nadiktovala částku skoro tolik, co beru měsíčně.
Nešla jsem, na tolik peněz prostě nemám. Musela jsem si připustit, že to vnouče vlastně nemám. Kdyby to byl můj opravdový syn, nenechal by svou ženu mě takhle vydírat. Ať si vaří ve své břečce, já platit za vnuka nebudu.
A vážně přemýšlím, co s bytem, abych měla jistotu, že po mé smrti nebude mít ten můj měkký syn ani jeho chamtivá ženuška šanci získat ani kousek.