Každý, kdo někdy pracoval, mi jistě porozumí, jak podivně radostné je, když na jediné volné ráno zčistajasna zazvoní zvonek.
Ještě napůl v polospánku mě zcela bez důvodu napadla noční můra prasklý kohoutek, průtrž mračen pod dřezem, už zase jsem vytápěla někoho ze sousedů? Koupelna suchá, kuchyň pokojná tentokrát to opravdu není nová povodeň u Novákových rok od potopy ve sklepě.
Zvonek hlasitě drnčel a jakoby svět ztratil hranice, zamířila jsem ke dveřím jako by mě tam táhla neviditelná ruka. Otevřu před prahem kufry, u kufrů rozostřené tváře, které se v mlze snu protahují jako stíny.
No to bych tě na ulici nepoznala! zabublala starší žena, její hlas byl tichý i příliš hlasitý zároveň, jak to ve snech bývá, a znělo to jako pochybné pochlebování.
Snažím se rozklíčovat, kdo je přede mnou…
Druhá postava, muž, s přehnaným úsměvem nastavuje ruku, jeho dlaň visí ve vzduchu a ten okamžik trvá delší a delší. Za nimi nakukuje hlava kluka, který mlčí, ale pozoruje vše s podivnou intenzitou. Žena dodává: Tak co nás necháváš stát, nepozveš nás dál? Prosím!? Kam máte vstoupit?
Ale děvče, nepoznáváš strýčka? Já jsem se o tebe vždycky starala! A tenhle (ukáže na kluka) je tvůj bratranec, přece, přijel studovat v Praze a nemá kde bydlet. Tak jsme to rozhodli, že zůstane u tebe. Přinesli jsme ti dárky! Copak táta ti nevolal?
Ne… nevolal. No tak, určitě zapomněl, nějak to zvládneme! Můžete mi vysvětlit, co konkrétně znamená to nějak? No prostě zůstane u tebe, aby tu nebyl sám, znáš to, v cizím městě…
Já nemám v úmyslu o někoho pečovat, navíc sem můj snoubenec chodí skoro pořád! Není tu místo. To nějak domluvíme, no… Nejsem žádná chůva. Studenti mají koleje, prošla jsem tím taky. To vůbec není možné!
Příbuzní začali být nesví a chtějí si protlačit kufry do bytu já stojím na prahu jako strážce mezisvěta. Vím, že když jediné zavazadlo překročí tuhle čáru, vše se změní. Požádám je o pět minut a odvádím je k vrátnici koleje Karla Čapka, kde měl bratranec být už dávno přihlášený.
Odpovědí mi bylo mumlání o necitelnosti, sobectví, úsměvy se ve snu rozpily do husté tmy a nakonec se kufry rozplynuly se stíny příbuzných. Volám rodičům: Co to má znamenat?
Maminka po telefonu zahořkla a její hlas se ve snu rozpadl: Ty nejsi žádný rodinný typ, Kláro, opravdu ne…
Za oknem se vznáší tramvaj do vzduchu a já se probouzím s divným pocitem, jestli už někdo nezvoní znovu.