Když jsem šel do důchodu, přestěhoval jsem se z prostorného třípokojového bytu do útulné garsonky. Ani na okamžik jsem toho nelitoval.

Dobré zprávy

Když jsem odešel do důchodu, zůstával jsem sám ve velkém dvoupokojovém bytě. Tolik důchodců v našem domě také obývalo mnohem větší prostory, než skutečně potřebovali. Když děti ještě bydlí doma a rodina je pohromadě, takový prostorný byt je nezbytný, ale když každý odejde svou cestou, zůstává člověk obklopen prázdným prostorem, který jen zesiluje pocit osamocení. Nebylo to pro mě to nejlepší a ani z praktického hlediska byt by potřeboval opravit, ale na potřebné úpravy nemá důchodce ani sílu, ani peníze.

Za služby jsem zaplatil skoro polovinu své penze, přitom jsem vlastně vůbec nevyužíval polovinu metrů čtverečních. A úklid mě už začal převyšovat mytí oken, podlah, údržba tří místností mě stávala spousty sil, které už jsem neměl.

Chápal jsem, že bych se měl přestěhovat, ale dlouho jsem to odkládal. Za roky jsem si zvykl na svůj byt i na své okolí, měl jsem tu přátele a celý svůj životní příběh. Myšlenka, že to vše opustím, mě tížila. Rozhodující bylo nakonec zjištění, že už nezvládnu tak velký byt ani finančně, ani fyzicky věk už mi na to nestačil.

Naštěstí mi při stěhování pomohli příbuzní, sám bych to nezvládl. Dcera s manželem mi pomohli najít nový, menší byt a zařídit potřebné opravy. Ačkoliv byl nový byt o mnoho menší, nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.

Pro osamělého důchodce je jednopokojový byt naprosto dostačující. Jsem spokojený s úsporami, které mi to přineslo všechny poplatky zvládám hravě zaplatit a úklid je hotový za hodinu, udržovat pořádek pak zvládnu během deseti minut denně.

Necítím se nijak omezený vše, co potřebuji, nábytek i spotřebiče, se do nového bytu vejdou a dokonce zbývá i místo. Původní majitelé tu nechali velkou rohovou skříň, která mi nahradila komoru, některé věci jsem vystrčil na balkon. V pokoji mám opravdu jen to základní rozkládací gauč, stěnu, konferenční stolek.

Starý nábytek a nádobí i všechny další věci, které jsem dřív v prostorném bytě skladoval jen ze zvyku, jsem vyhodil v novém domově pro ně nebylo místo. Ani mi už nechybí, jen roky zabíraly prostor.

Mnozí říkají, že v garsonce není na pohodlný život dost prostoru. Určitě, když přijedou hosté, těžko je kde ubytovat. Ale já takové návštěvy nemívám a ani bych neměl zájem někomu na noc ustýlat, i když by místo bylo. Mám svoje návyky a denní režim, a cizí člověk v bytě by mě spíš rozrušoval. Proto tu není postel navíc a dosud o přespání nikdo ani nepožádal.

Moje dcera s rodinou bydlí kousek ode mě, když přijdou na návštěvu, po pár hodinách zase odcházejí domů. Kamarádky mě často navštíví, ale na noc vždy chodí domů. Možná by někdy zůstaly i přes noc, ale já to prostě nechci další osoba v jedné místnosti je pro mě nevhodná.

Každý má vlastní představu, kde strávit stáří někdo zůstává v bytě, na který je zvyklý, i když mu je už zbytečně velký, jiný nemá problém vyměnit ho za něco menšího. Já už v tomto věku velký byt nepotřebuji, a kdybych na tom byl zdravotně i finančně lépe, zvládl bych klidně i větší třípokojový byt.

Myslím, že když se člověk rozhoduje, zda zůstat nebo se stěhovat, musí se dívat nejen na velikost bytu, ale i na jiné podmínky:

Dobrá lokalita například lékárna, obchod, nebo poliklinika mají být blízko domova; také není dobré bydlet příliš daleko od svých dětí, aby je bylo snadné navštěvovat; a samozřejmě taky park nebo náměstí na příjemné procházky.

Rate article
Add a comment