Hele, tak ti musím povyprávět jeden příběh, co se stal mému známému, je to fakt pecka. Všichni kamarádi říkali, že má fakt smůlu na tchána, ale ještě větší smůlu na tchýni.
Jeho manželka, Radka, pochází z fakt bohaté rodiny. Vždycky měla všechno, na co si vzpomněla. Rodiče ji financovali, posílali ji na nejlepší školu v Praze, prostě luxus. Když dokončila vejšku, šla do práce, ale všechen plat si schovávala na svůj účet, na domácnost moc nepřispívala. Její táta byl na to ale hrozně hrdý, pořád opakoval, jak je šikovná, že buduje kapitál, ale při každé návštěvě svého zetě sjel, jak to, že on nepřináší do rodiny dost korun.
Musíš být pilířem, za kterým se moje dcera může schovat, když bude těžko! Budeš ji schopný zajistit, kdyby se jí něco stalo? Máš dost peněz, abys ji mohl vzít na dovolenou do zahraničí?
Peníze samotné mladé ani nenapadly nějak řešit, byli v pohodě s tím, jak to mají, společný účet a tak, no, ale tchán si pořád musel rýpnout při každém setkání. Došlo to tak daleko, že kluk už se bál chodit k nim domů, vymýšlel si, proč nemůže přijít, a vymlouval se na práci nebo jiné povinnosti. Doufal, že třeba ani nebude muset přijít třeba na tchánovy narozeniny, ale Radka ho stejně dotáhla za ucho, posadila ho ke stolu a donutila se usmívat na všechny otcovy kamarády, co tam byli.
Najednou se ho jedna z ženských ptá:
A čím se vlastně zeť vaší dcery zabývá?
A oslavenec si ani neodpustil otráveně poznamenat:
Ále, nějakej úředník… Domů přinese pár korun, ale rodinu tahá na zádech jenom Radka…
To už bylo moc, říká ten můj známej. Fakt ho bolela ta ponížení, už to nebylo jen otrapný, ale i demotivační.
Hele, pane Konečný, nejsem žádnej obyčejnej úředník, vedu celý oddělení plánování, a co se týče platu, rozhodně to není nic ostudnýho. Platíme přece všechno dohromady! Jasně, že zítra z ničeho nic nebudu ředitel a nekoupím vaší dceři zámek a drahé auto, ale když vám na ní tak záleží, proč jste nám třeba nepomohl s bydlením?
Tchán se samozřejmě začal pobaveně usmívat a bylo na něm vidět, že si na tenhle konflikt přímo počkal.
Později, když už bylo po dortu, svíčkách a kofole, šel si můj známej na balkon zapálit a za chvíli za ním přišel i tchán.
No, nebylo to špatný, zamyslel se a dodal: Zlepšuješ se, chápeš svoji cenu, a konečně se umíš ozvat. Nemusíš si všechno líbit, nebo zůstaneš na místě.
Bylo jasný, že ho celou dobu jenom zkoušel, chtěl zjistit, jestli se za sebe mladý postaví. Peníze pro něj vlastně nebyly až tak důležitý jako schopnost postavit se za sebe i za rodinu. Po tom, co takhle vystoupil na oslavě, začali ho rodiče Radky hned brát vážněji a přestal pro ně být jen tím klukem do počtu.Od toho dne se návštěvy proměnily. Už žádné špičkování, žádné zkoušení ze zodpovědnosti před nastoupenou rodinou místo toho se poprvé povídalo o všedních věcech, o dovolené, o pivě, o tom, jak Radka neumí zasadit květinu rovně. Můj známý měl pocit, že poprvé dýchá, že místo zeťáckého gólmana se z něj stal hráč základní sestavy.
Po pár měsících mu tchán v garáži podal klíče od starého veterána, který stál zabalený pod plachtou snad věčnost. Abys měl na čem jezdit s Radkou k moři, mrkl na něj spiklenecky, a jestli přestaneš bojovat, vrátíš mi ho. Oba se zasmáli.
A tak můj známý pochopil, že někdy v životě nejde o peníze, postavení ani dokonce o počet čísel na výplatní pásce, ale o to, jak umíš podržet sebe a svoje blízké a že občas musíš ustát pár bouřlivých slov, abys zjistil, že nejsilnější zdi kolem nás často stavíme sami.
A když spolu za rok skutečně odjeli do Chorvatska tím starým autem, bylo jasné, že rodina, i když trochu šílená, stojí za tu cestu.