Každý, kdo někdy pracoval, pochopí to podivné nadšení, když v ranním polospánku zabzučí domovní zvonek v jediný volný den.
Než se mé vědomí vylouplo jako vejce z rozklepnuté skořápky, první myšlenka, která mi bleskla hlavou, byla záhadně o vodovodním potrubí a s leknutím jsem běžela do koupelny očekávajíc povodeň. Ale v koupelně i v kuchyni bylo sucho, žádná střecha netekla, žádné louže jako minule, když jsem před půl rokem vytopila sousedy dole.
Zvonění však na dveřích znělo dál, znělo až surreálně, vyzývavě. Dotápala jsem ke dveřím jako ve snu a když jsem je otevřela, nejprve jsem zahlédla několik kufrů a obrysy postav za nimi.
No páni, na ulici bych tě snad ani nepoznala! pronesla starší žena, jejíž pochvala visela mezi námi trochu podivně a kolísala ve vzduchu jako pára nad horkým čajem.
Snažím se rozluštit, kdo je ona žena…
Dívám se pozorněji na jejího společníka. Usmívá se na mě, podává mi ruku a za jeho rameny vykukuje ještě hlava dalšího mládence. Ten naštěstí zůstává tichý a nesnaží se mě hádat jako v křížovce v Lidových novinách. Ale žena zvolá: Tak co nás tu necháváš stát na prahu, pusť nás dovnitř!
Zmateně se ptám: Jak to myslíte, dovnitř?
No, nepamatuješ si strýčka? Já se o tebe starala, když jsi byla malá! A tohle to je tvůj bratranec, přijel sem na univerzitu a nemá kde bydlet. Rozhodli jsme, že bude bydlet u tebe. Matrace mu koupíme později, vše v pořádku. Přivezli jsme ti i dárky! Nevolal ti tatínek?
Ne, nevolal špitnu.
Ále, asi na to zapomněl, vyřešíme vše bez něj! odsekne žena. Jak jako vyřešíte? Má tady bydlet? ptám se už docela rozčileně.
Přesně tak, postaráš se o něj, víš jak to chodí v cizím městě! O nikoho se tady starat nebudu, navíc sem můj snoubenec chodí skoro pořád. Není tu místo. Nějak to zařídíme… pípla žena, ale už tlačila kufr proti mně, jako kdyby šlo o zvláštní rituál přivolávání deště.
Nechci žádné nějak, bráním vchodu, jsou koleje, taky jsem tam bydlela!
Ale to fakt nejde! povídají nervozně příbuzní.
Kufry s nimi nadále navazovaly zvláštní dialog v rytmu posunů na chodbě. Uvědomila jsem si, že když ty kufry překročí práh mého bytu, už je nikdy nedostanu pryč že zůstanou navždy, zapuštěné a zakořeněné mezi mými ponožkami a hrníčky na čaj. Poprosila jsem proto příbuzné, ať chvíli počkají a šla s nimi najít koleje, kde byl bratranec přijat.
Odpovědí mi bylo šlehání výčitek, že jsem sobecká a neslušná, úsměvy zmizely jako mlha na Vysočině, kufry i příbuzní za chvíli také vyvanuli ze snu.
Zavolala jsem rodičům: Mami, tati, co to má znamenat?
Matka se do aparátu pohoršila a povídala cosi o tom, že nemám srdce pro rodinu a celý ten den jsem se cítila jako úhoř zaseklý mezi prsty: prokluzující, podivně neskutečná, jako ve špatném českém filmu, kde je možné úplně všechno, dokonce i sestěhovat cizí kufry do sklepa, anebo vylít moře vody do sousedovy koupelny.