Zamilovali jsme se do sebe ještě na vysoké škole. Neměli jsme ani korunu, a tak si nemohl dovolit koupit mi svatební kytici. Můj snoubenec mi proto natrhal luční květiny z polí na okraji Brna. Byly nádherné a já si na ně dodnes vzpomínám. Brali jsme se, když jsem čekala dítě. Po svatbě jsme se přestěhovali k mé mamince do paneláku. Když jsme s manželem dál studovali, mamka nám hodně pomáhala. Ze začátku jsme byli šťastní chodili jsme na procházky do parku Lužánky, společně jsme se starali o našeho syna Radima. Manžel mi s ním vždycky pomáhal, vstávali jsme spolu k plínkám, smáli jsme se jeho prvním krůčkům.
Manžel se snažil živit nás všemi možnými způsoby. Nejdřív pracoval několik let jako skladník v brněnském skladu. Pak se rozhodl rozjet malou večerku. Začalo se nám dařit otevřeli jsme další pobočku, postavili jsme domek za Brnem a pořídili místo staré škodovky novou octavii. Dopřávali jsme si to, co jsme chtěli. Manžel mi navrhl, ať dám v práci výpověď a starám se o domácnost. Souhlasila jsem. Syn vystudoval ekonomii na Masarykově univerzitě a manžel ho pak zaměstnal jako účetního ve firmě.
Jenže po pár týdnech za mnou Radim přišel s nemilou zprávou manžel měl poměr s jinou ženou. Stála jsem tehdy před těžkým rozhodnutím: požádat o rozvod, nebo dělat, že se nic neděje? Rozhodla jsem se mlčet a doufala jsem, že se manžel toho brzy nabaží a skončí s tím. Jenže po dvou měsících za mnou přišel sám a přiznal se. Ta žena navíc čekala jeho dítě. Řekl mi, že rozvod nechce, prý se nám žije dobře. S ní by prý žil bok po boku, ale mě by finančně podporoval a na Radima by nezapomněl.
Cítím se opuštěná a nevím, kam teď patřím. Pořád před sebou vidím naše první rande a kytici lučních květin, kterou mi tehdy manžel přinesl. Moje zkušenost mě naučila, že opravdové štěstí nemá kořeny v majetku ani v pohodlí, ale v lásce a upřímnosti, a že je důležité nenechat se ztratit v cizích rozhodnutích, ale najít sílu v sobě samém.