Když jsem se provdala za svého muže, věděla jsem, že má dceru z předchozího manželství. Její maminka se odstěhovala do jiné země asi do Německa, protože kam jinam by Češka utíkala za lepším? Zanechala holčičku tady s tátou. Bohužel, jejich vztah moc neklape a balíčky z ciziny s trapnými dárky ji vůbec netěší; stále touží po mámě, ať přijde, že se někdy ukáže v Brně.
Nejdřív bydlela dcera u své babičky, mojí tchyně, ale nakonec se nastěhovala k nám do paneláku v Praze. Já jsem měla naději, že si sedneme, možná spolu budeme chodit na trdelník a pohádáme se, kdo víc miluje Krakonoše ale kdepak. I když jsem se snažila jak jedna populační manažerka na mateřské, holka mě vnímá jako vetřelce: ignoruje mě a i když jí nabídnu rohlík nebo hodinu u Netflixu, dělá, že jsem vzduch. Místo toho manipuluje tatínka a babičku, když něco chce chudák babička, já ji podezírám, že by se raději vydala na zájezd do Jablonce než být zas v tomhle cirkusu.
Teď se ode mě očekává, že budu vychovávat, ukazovat pevnou ruku a láskyplnou náruč. Jenže autoritu nemám žádnou. Můj muž na práci, tchyně přijde třikrát týdně s kusem bábovky a něžnou kritikou mých schopností, a holka? Je rozmazlená, lajdácká a její pokoj vypadá, jako by tam právě proběhla rekonstrukce bez povolení. Všichni tvrdí: Musíš být vřelá, Aleno, děti cítí, když to hraješ!, ale nikdo samo nepřijde uklidit hračky nebo zvednout ponožky ze země.
Trávím s ní většinu času. Manžel tahá šichty jak horník v Karviné, babička mizí jak sněhulák na jaře. Mládě je mi stále na krku, a já jen sním o hodině pro sebe nebo aspoň vypít kafíčko na balkoně, aniž by mi někdo vyčítal, že nejsem dost hebká a mateřská. Kdyby nebylo takového tlaku a připomínek od celé rodiny, možná bychom se holce přiblížily a nevadila jí moje moravská povaha.
Teď si občas říkám, že jsem si měla raději vzít sběratele pivních tácků, než chlapa s dítětem. Pořád se nestačím divit, jak nepořádná, líná a drzá může být jedna náctiletá. Dobře vím, že nikdy nenahradím její mámu, a vlastně si kladu otázku, jestli bych jí vůbec chtěla být. A teď, když jsem v jiném stavu, už není cesty zpět máme tu domácí reality show na pokračování.
Můj plán? Udělat vše pro to, aby se holka chtěla odstěhovat za babičkou do Olomouce. To se mi zdá jediná rozumná cesta. Třeba se konečně všichni trochu nadechneme, a ušetřím nervy sobě i jí. A jestli to klapne, pozvu babičku na frgály, jako dík za záchranu duševního zdraví nás všech.