Poté, co moje biologická maminka prohrála boj s rakovinou, otec se rozhodl přivést do našeho domu jinou ženu, která by se pro mě a mé sourozence stala matkou. Dlouhou dobu jsem se zdráhala jí říkat “maminko”, ale postupem času bylo jasné, že si ten titul skutečně zaslouží.
Když maminka zemřela, byla jsem velmi malá a otec se pod tíhou odpovědnosti za tři malé děti téměř zhroutil. Uvědomoval si, že potřebujeme mateřskou péči, a požádal o to ženu, kterou znal jmenovala se Ludmila. Ludmila přijala tuto roli bez váhání, s láskou a obětavostí. Ihned se ujala domácnosti, postarala se, aby bylo doma vždy čisto a útulno, a dokonce z vlastních peněz nakoupila látky a ušila mi a mým sourozencům školní uniformy.
Moji mladší bratři a sestry si ji rychle oblíbili a přijali ji jako svou novou maminku, ale já sama jsem s tím dlouho bojovala. Trvalo mi dýl, než jsem se dokázala smířit s tím, že budu Ludmile říkat maminko. V těch letech jsem měla potíže mluvit, ale jednou jsem jí dokázala vyprávět, že moje pravá maminka nosila vlasy vždy svázané do nízkého drdolu. Od té chvíle Ludmila nosila stejný účes na její počest.
Navzdory všemu, co pro nás dělala, jsem jí pořád nebyla schopná oslovit jako maminku. Otec přišel s originálním nápadem: svolal celou rodinu ke společnému stolu, kde Ludmila upekla můj nejoblíbenější štrúdl. Podmínka byla jediná abych jí řekla maminko. Nakonec jsem to dokázala a od té doby byla nedílnou součástí naší rodiny.
Naše životy nebyly lehké. Rodiče zápasili s vlastními trápeními a zdravotními problémy. Maminka čelila té samé nemoci, která nám vzala mou biologickou maminku, ale ona ji přemohla. Prožili jsme i tragický odchod nejstaršího bratra, který zmizel v předvečer své svatby a až posléze byl nalezen a pohřben. Přesto ve všech bolestech a momentech beznaděje zůstávala naše Ludmila oporou a zosobněním laskavosti, něhy a bezmezné lásky.
Navzdory všem životním zkouškám Ludmila vychovala pět dětí, starala se o svá vnoučata a dnes zbožňuje i svá pravnoučata. Každé ráno vstává ještě před rozbřeskem, uklízí dům a ručně plete drobnosti pro nejmenší v rodině. Ač je její věk znát, nikdy jí nedojdou vyprávění ani láska, a chvíle s ní jsou pro nás všechny potěšením. Její náruč a srdce jsou nevyčerpatelné a naše rozvětvená rodina by bez ní už dávno nebyla kompletní.