Nevím, možná jsem jediný, kdo tohle řeší. V poslední době jsem začal rozdělovat jídlo se svou ženou přesně napůl. Jinak totiž nevidím žádnou jinou možnost. Když ho nerozdělím hned na začátku, moje žena mi sní moji porci. A já pak nakonec nemám nic, takže zůstávám hladový.
Ať to vysvětlím. S mojí ženou, Alenou, jsme svoji už tři roky. Pořád ještě neplánujeme děti, máme na to ještě dost času. Oba chodíme do práce, výplaty taky bereme celkem stejné. Když jsme se brali, nevěnoval jsem příliš pozornost jejímu zvláštnímu zvyku. Říkal jsem si je to ženská, která má ráda jídlo, tak proč ne.
Ale časem jsem si začal všímat, že všechny suroviny, které nakupujeme, nebo jídlo, co společně vaříme to všechno většinou sní právě ona. Já si skoro nic neužiju z toho, co jsme koupili nebo co jsem uvařil. Takto to šlo už přes rok.
Například: upekl jsem kuře zbylo mi z něj sotva něco. Přitom taky miluju stehna a řízky. Neustále jíst jen suchá kuřecí prsa nebo křídla je přece za trest. Podobné je to s bonbóny a dortem. Když se mi podaří dát si jeden, dva kousky, mám radost. Pro mě a pro Alenu. Stejné porce. Jen ona už stejně snědla celý krém.
Nejdřív jsem se snažil naznačit, že nejsem jediný, kdo má rád sladkosti a kuře. Alena na moje poznámky reagovala s humorem:
Vaříš tak výborně, že si ani nevšimnu, jak všechno sním. Nezlob se. Netušila jsem, že chceš taky. Měl jsi říct.
Nebyl jsem uražený, ale taky mě to dvakrát nepotěšilo. Když jsem to doopravdy nevydržel, bylo to na moje narozeniny. Připravil jsem si večer předem saláty a oblíbené pečené kuře. Abych druhý den nemusel stát u sporáku, chtěl jsem to prostě jen ohřát a v klidu si spolu sednout ke slavnostnímu stolu.
Moje žena se vracela z práce vždycky dřív než já. Nijak mě nenapadlo, že všechno sní. Zlikvidovala všechny saláty, i když mi vždy nechala po jedné lžíci od každého. Na kuře mi nechala jedno stehno.
Byla jsem hrozně hladová. Nečekala jsem na tebe, řekla mi Alena.
Dort jsme taky rozdělili napůl. Půlka pro mě, půlka pro Alenu. A tehdy mi došla trpělivost. Už jsem to nemohl vydržet. Dobrá nálada, co jsem měl po cestě domů, byla tatam.
A dost, Aleno. Už toho mám plné zuby! Trpělivý jsem byl dost dlouho. Navrhuju tohle: všechno, co koupíme, prostě rozdělíme přesně na půl. Kuře napůl, každý má svou část. Bonbóny a sušenky každý bude mít svůj sáček. Totéž u ovoce a všeho ostatního. Svoje jídlo si můžeš sníst najednou, nebo si ho nechat na víc dní. Je to na tobě. Mě už nebaví být pořád hladový a jíst jen to, co mi necháš. Ani se mě neptáš, jestli to mám schovat nebo ne. Jednoduše buď budeme všechno dělit rovnoměrně, nebo si začneme kupovat každý svoje jídlo zvlášť.
Alena se nehádala, souhlasila. Teď všechno dělíme napůl. Pro mě a pro ni. Takže nikdo nestrádá, každý má svoji část. Naučilo mě to, že když člověku něco vadí, je nejlepší s partnerem si o tom otevřeně promluvit. Bez ohledu na to, jak malicherné se to zdá, spravedlnost v maličkostech dělá spolužití klidnější.