NEVÍTANÁ VE VLASTNÍM DOMĚ
Marie celý život budovala tenhle dům spolu s manželem, do každé cihly vkládala kus duše a nervů. Když syn, Petr, přivedl domu novomanželku Zdeňku, Marie byla upřímně přesvědčená, že teď bude doma větší pohoda, smích a řízky. Jenže už po pár měsících začalo mít doma vzduch hustotu svíčkové.
Zdeňka zahájila tichou okupaci. Nejprve přesunula kredenc, aniž by se Marie zeptala. Pak zmizely její oblíbené záclony po babičce prý zašlé. Marie radši mlčela, hlavně když je syn šťastný. Ale Zdeňku to neuspokojilo. Chtěla být výhradní paní domu.
Maminko, ten váš televizor řve na celý Karlín, bolí mě hlava, oznamovala Zdeňka za bílého dne.
Maminko, nechoďte mi do kuchyně, když vařím, akorát mi překážíte, pronesla večer jako generál.
Synovi Zdeňka do ouška šeptala cosi úplně jiného: Tvoje máma už je úplně mimo, pořád prudí a stěžuje si. Já jsem z ní hotová, pořád kvůli ní brečím. Petr se snažil žonglovat mezi dvěma ženami života, ale postupně začínal věřit Zdeňce.
Všechno se rozhodlo během jedné lezavé listopadové noci. Marie trochu nastydla, měla horečku, tak si šla do kuchyně říct o čaj. Ale zastavila se u obýváku, protože zaslechla podezřelý rozhovor.
Petře, já už takhle nemůžu. Tvoje máma má největší pokoj. Přestěhujeme ji přece do podkroví, tam bude mít klid a my víc místa. Nebo ji pošleme k sestře na venkov?
Petr se zamumlal: Ale Zdeňko, vždyť je to její dům…
Byl. Teď je náš! zasyčela Zdeňka. Jestli tady zůstane, já jedu k rodičům. Tak si vyber.
Marie nenechala Petra odpovědět. Sešla do pokoje bledá, ale se vztyčenou hlavou jak Masaryk na koni.
Nebudeš muset volit, řekla tiše. Zdeňko, máš pravdu. Dům patří rodině. Ale podle papírů je pořád můj, a rozhodně se nehodlám stěhovat do podkroví. Petře, mám tě ráda, ale jestli si myslíš, že tvoje máma je tu navíc, dveře jsou otevřené pro vás oba. Sbalte si.
Zdeňka s tím nepočítala. Syn, když uviděl slzy v máminých očích a ledový pohled manželky, jakoby konečně vystřízlivěl. Tu noc zůstal. Odstěhovala se Zdeňka. Práskla dveřmi tak, že vypadly pojistky, a vykřikovala, že ještě budou litovat.
Utekl rok. Petr bydlí dál s mámou, našel si novou přítelkyni, která umí ocenit nejen svíčkovou, ale i babiččiny záclony. A Marie pochopila jednu zásadní věc: dobrosrdečnost nesmí být blbost. Když někoho pustíš do bytu, dávej pozor, aby tě nakonec nevyhodil on.