ŠEDIVÝ VOUS, ALE KRÁSNÁ DUŠE
Celou dobu jsi mi lhala! Tímto naši korespondenci uzavírám. Jsem hrozně zklamaný z žen. Jak jsi mohla celé měsíce předstírat, lhát? Chtěl jsem si tě vzít, a ty jsi to všechno zničila. Nedá se začít společný život s neupřímností a nedůvěrou. Sbohem. Už mi nepiš, neodpovím. Tvůj bývalý gentleman.
Takovéhle psaní mi přišlo od jednoho Angličana. S Kryštofem jsme si psali skoro rok a už jsme plánovali setkání v jeho městě v Sheffieldu. No, ale… nevyšlo to.
Bylo mi tehdy devětačtyřicet. S manželem už roky rozvedená. Měla jsem děti i vnoučata. Na stará kolena jsem si chtěla ještě trochu užít pocit být ženou. Roky letí. Děti mají svoje starosti, svoje životy. Já nemínila celý dny sedět mezi čtyřmi stěnami a vzpomínat na to, co bylo. Mohla bych leda tak začít plést desetice ponožek nebo vyšivovat utěrky. Moje kamarádky byly všechny vdané, zavázané k domovu a rodině. V práci jsem pečlivě prohlédla všechny možný nápadníky, ale nikoho jsem si nevybrala.
A tak jsem na radu kolegyně mrkla na seznamku. No co, zkusím to, nemám co ztratit.
Vyplnila jsem dlouhatánský dotazník, nasadila jsem co nejlepší fotku a vylíčila se v nejlepším světle. Pak jsem jen čekala na zázrak. Sama jsem se nevnucovala, držela jsem úroveň.
Za pár týdnů mi ve schránce přistálo jedno jediné, ale docela vzrušující zpráva. Četla jsem to, když jsem seděla v našem sídlištním bytě v Brně.
Tak, devětapadesátiletý Angličan, jmenuje se Kryštof, podnikatel, rozvedený, má dva dospělé syny. Na fotce u svého pěkného třípatrového domu vypadá dobře, upraveně, vážně jako gentleman. Nabízí mi seznámení. Třeba i sňatek, kdo ví.
No vida, tady se rýsuje štěstí! Stačí jen správně odpovědět… Byla jsem v euforii, skoro jsem začala zpívat lidové písničky. Hned jsem ale nenapsala, že bych přijela do Sheffieldu hned zítra a provdala se, napsala jsem, že to musím pořádně promyslet rozuměj, trochu dělat drahoty.
Že prý je o mne zájem, nestačím všem odpovídat. Kryštofe, nezlobte se, napsala jsem.
Kryštof byl velmi galantní a citlivý. Odpověděl, že pro takovou ženu, jako jsem já, je pochopitelné mít plno ctitelů včetně něj. Po takových komplimentech jsem se skutečně cítila, že jsem v životě něco dokázala.
S Kryštofem jsme si začali psát upřímně a opravdu jsme si rozuměli. Měla jsem pocit, že jsme jedna duše, jen každá žije v jiné zemi. Kryštof mi říkal Tajemná růže, já jemu Můj gentleman. Zvykla jsem si na jeho něžné dopisy, bez nich už jsem si nedovedla představit den. V hlavě jsem už žila v jeho domě, ráno jsme spolu pili kávu a vedli dlouhé rozhovory. Čím víc jsme si psali, tím jsme si byli bližší.
Řekla jsem svým dětem, že se brzy stěhuji, že jim přenechám byt, že dám výpověď z práce. Syn i dcera mě rychle vrátili na zem:
Mámo, nepoznáváme tě. Důchod za dveřmi, a ty chceš někam vdávat? Komu tam budeš chybět? Ten tvůj gentleman už bude mít co dělat, aby si došel v noci na záchod. Chceš dělat sloužku a pečovatelku Angličanovi? Za chvilku bude brblat víc než pivo na podzim. Nenech se oblbnout…
Ale jejich řeči mi byly ukradené. Já chtěla být dámou, tečka! Začala jsem se připravovat, obnovila šatník, změnila účes, začala se chovat více světově. Čekala jsem na vízum. A najednou mi přijde ten šílený dopis od Kryštofa… Ty nejsi Tajemná růže, jsi obyčejná lhářka. Neodpovím.
Nic jsem nechápala. Kdy a v čem jsem mu lhala? V hlavě se mi rojily myšlenky a dohady. Stejně jsem mu nakonec napsala, ale odpověď jsem žádnou půl roku nedostala. Naděje se pomalu rozplynula, už jsem to chtěla vzdát, byt zase odkázat dětem.
A pak mi jednoho dne přišel e-mail právě od Mého gentlemana:
Tajemná růže, odpusť! Ležel jsem dlouho v nemocnici, vypadalo to se mnou bídně. Nechtěl jsem tě zatěžovat. Poprosil jsem syna Olivera, aby naší korespondenci převzal. Říkal mi pak, že jsi nečekaně přerušila kontakt. Proč?
Už jsem zdravý a chci tě, svoji bohyni, přijmout ve svém domě jako manželku.
List jsem přečetl několikrát a rozbrečel jsem se. Co mu odpovědět? Bylo jasné, že Oliver nechce, aby se jeho otec znovu oženil. Právě on mě nařkl ze lži.
Chvíli jsem přemýšlel a pak si řekl, že už Kryštofovi psát nebudu. A co kdybych opravdu přijel do Sheffieldu, a Oliver by mi třeba něco přimíchal do kaše nebo připravil peklo u otce? Kryštof by stejně dával za pravdu synovi a bohyni by vyhnal ze svého království. Proč bych to podstupoval? Ať si to doma vyřeší sami.
Mně mezitím vnoučata na podzim nastupují do školy, musím je naučit číst, počítat. Na chalupě mě čekají rajčata i sekání trávy, zalévání kytek, co víc potřebuju… Vždyť každý svůj kout má svoji cenu.
Chvilku si odpočinu od všech těch dobrodružství. Tyhle seznámení ze mě tahají moc energie. A život přitom rychle utíká.
Nazdar, sousedko! Ani jsem nemyslel, že tě tu zase uvidím. Nepřijela jsi dlouho. Máš starosti, nebo jsi se vdala? vyrušil mě soused Vojtěch na zahradě, když mi zvědavě koukal do očí.
Ahoj, Vojto! Taky jsem si na tebe vzpomněla. A ty? Nejsi už náhodou taky ženatý? Pomůžeš mi naštípat dřevo? Pak zvu na čaj, mám takovou hromadu práce, ani bys nevěřil, byla jsem upřímně ráda, že ho vidím. Klidně bych mu skočil kolem krku.
Jsem snad cvok, abych se ženil, když moje nevěsta rok nebyla vidět? mrkl na mě Vojta v žertu.
Jak to myslíš? cožpak jsem to nechápala ale chtěla jsem si trochu pohrát.
Tak si mě vezmi, Aničko. Nač se okoukávat, vždyť se známe sto let… Starý strom sice křupe, ale pořád něco vydrží.
No, můj ženich má vousy šedivé, ale duši krásnou.
…A s Vojtou jsme už teď sedm let šťastní manželé.
Nakonec jsem pochopil, že hledat štěstí v cizině je zbytečné, když to pravé mám tak blízko u sebe. Člověk někdy přehlíží hodnoty, které rostou přímo na jeho vlastní zahrádce.