– Takto se přece žít nedá! To není fér! – Robert utekl do pokoje svého otce.

Dobré zprávy

Takhle se přece žít nedá! To není fér! Robert utekl do pokoje svého otce.

Co to zase povídáš? Proč si to myslíš? Kdo ti to řekl? zeptal se překvapeně táta.

Naše školní poradkyně.

Povídej dál, chci slyšet víc.

Ukážu ti to. Já si lehnu, jakože spím, a ty dělej, že mě budíš.

K čemu to je? Uvidíš, všechno pochopíš! Dobře, dobře… Roberte, vstávej. Musíme do školy, přestaň spát.

Vidíš to? Každé ráno slyším to samé. Rodiče by měli své děti budit hezky, s láskou, aby člověk cítil, že ho mají rádi. A taky by se měli usmívat!

Nech to na mamince, ať tě rozesměje, já nemám čas.

Ty mě snad nemáš rád? Co to povídáš za nesmysly? táta už začínal být podrážděný.

Není to hloupost. Jestli nechceš, abych byl na tebe jednou zlý, tak mi ukaž svoje city. Zkus mě vzbudit ještě jednou.

No dobře. Ty rošťáku, vstávej! Za chvíli máme školu.

Mně se chce spát!

Miláčku, vstávej pohladil ho otec po hlavě a dal mu pusu na čelo.

Hurá! Teď jsem cítil tvoji lásku.

Dobrá, už stačilo her. Ukaž mi známky.

Teď ne, tati. Nemáš už na mě čas. Do práce asi stejně brzy vyrazíš.

To nevadí. Podívám se klidně hned. No, pěkná trojka. Jak z českého jazyka, tak z matematiky.

Ale z psychologie jsem dostal jedničku!

Chceš být psychologem, synku? Poslouchej mě, můj zlatý hochu: dokud nezlepšíš známky, tak ti mobil nedám. Sedni si a uč se, dokud se máma nevrátí.

Robert se rozplakal a táta ho objal a uklidnil: Říkal jsi, že mám být veselý tak se na tebe usměju!

Dneska jsem pochopil, že i my tátové bychom měli občas nechat spěch stranou a jen dát svým dětem najevo, že nám na nich doopravdy záleží. Stačí tak málo obyčejný úsměv a pohlazení.

Rate article
Add a comment